připoutaná

13. listopadu 2018 v 14:55
Můj milý příteli,
i když se sebou sama bojuju, abych Ti nepsala, musím Ti napsat, protože se tak trápím. Je to teprve chvilička, co jsme se neviděli (minimálně oproti tomu dlouhému životu co jsme vedli, než jsme se poznali...) a ty mi tolik chybíš! Vlastně, to jak moc mi chybíš dokážu vystihnout pár řádky. Tak teda, takhle je pro Tebe.

Chybíš mi.
Ani ne tak Tvoje pohlazení po tváři,
jako dotek
na duši.
Zase ztrácím pevnou půdu pod nohama,
milý Příteli,
zase jsem v tom
až po uši.

Poslední tři dny, od doby kdy jsme se potkali naposledy, musím pořád přemýšlet na tím, proč i když se cítím šťastná a vím, že vedle sebe mám někoho, kdo je mi blízký, nedokážu Tě potkávat, aniž by to se mnou nepohlo. Připadám si trochu jako vězeňkyně. Jako vězeňkyně, kterou jednou spoutali a už jí nedali klíč. Jak je tenká, ta hranice mezi tím, kdy tě k někomu poutají city a tím, kdy se cítíš k někomu připoutaný doživotně a i když bys ho chtěl nechat jít, nejde to...
Víš, tak mě napadá, ne každá pouta musí být z kovu, aby tě připoutala na jedno místo. Co myslíš?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama