druhé šance?

12. září 2018 v 13:04
Kdybych měla spočítat, kolikrát jsem v životě něco totálně podělala, nestačily by mi všechny prsty, co mám. Možná ani prsty mých kamarádů. Kdo mě zná, ví že jsem přirozený talent na to, někde seo zapomenout zmínit, říct něco nevhodného nebo udělat nějakou kravinu. Musím ale říct, že jsem přišla na jednu zásadní věc a to, že něco posrat je vlastně hrozně jednoduché, to dovede každý. Horší část je pak to napravování. V tom už zase takový master nebudu...

Podle mě se v dnešní době se slova promiň nebo omlouvám se stala přežitkem, kterému se vyhýbáme. Ale jde mi hlavou proč? Proč je často tak těžké se omluvit, že jsme něco pohnojili. Odpovědí je asi nekratší slovo, které toho vystihuje tolik - ego. Ego je to, co z nás dělá neskutečně hrdé a zároveň neskutečně maličké lidi. To, proč neumíme říkat omlouvám se, protože bychom se cítili maličcí. To, proč nás pálí vypustit z úst promiň, protože už bychom nebyli neomylní bouráci, kterým patří svět.

Právě jsem napsala větu 'A přitom to jsou jen slova', ale musím ji smazat. Ono je to právě naopak. Tohle nejsou jen slova. Teda jsou, ale je to podobné jako přísloví, kteřé říká moje máma - Papír snese všecko! Můžete je říct kdykoliv se vám bude chtít, ale stejně podle mě nebudou fungovat tak, jak mají, dokud je nebudete myslet doopravdy. Tak jako slova na papíře, kam můžete napsat cokoliv, ale dokud to nejste schopni vypustit z úst před tím, komu patří, jako by neexistovaly.

Ale co přijde po tom? Po čem? Přeče po tom, co se poperete se svých egem, udupete ho do maličké krabičky a dokážete s pokorou říct, že jste něco posrali a moc vás to mrzí...
Pak je čas na fyziku. Podotýkám ně fyzično! Jak říká Newton, každá akce musí mít zákonitě svoji reakci. A to je ten bod, kvůli kterému mi hlavou běhají všechny tyhle myšlenky. Když už jste schopni si přiznat, že jste něho fakt pohnojili, ale odpuštění se vám nedostane. Je to ale dobře? Měli bychom ospouštět všem, kteří nám kdy nějak ublížili a dávat jim druhé šance jen proto, že nám dávají najevo, že jim puká srdce od lítosti?

Ty dvě slova mě ničí. Druhá. Šance. Vlastně nevím, co si o nich myslet. Tváří se tak formálně, jako by říkaly, že jsou hrozně moc oficiální a že se nic neděje, že jde jen o další bezvýznamný pokus. Jenže co když ne? Co když některé druhé šance mají za tečkou pachuť hořkosti a jsou cítit jako smutek? Co když některé vzpomínky a bolístky nikdy nedokážeme vymazat a myslet na druhé šance. A jak věřit tomu, že podruhé to bude zázrak, když poprvé to byla jen závrať?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama