Rovnice, která nemá řešení

7. června 2018 v 16:13
I když je dnes středa, řekla bych, že to je nejpondělkovajtěší den za dlouhou dobu.

Poslední dobou je můj život tak nějak jednotvárný a většinu času trávím v knihovně, snažím se, učím se, dělám to, co by se dělat mělo. Včera přišel den, kdy se mi to všechno mělo zúročit na nejtěžší (vyhazovací :) zkoušce za tento semestr. To je vždycky tak, člověk by si myslel, že když dělá všechno, co se očekává a plní všechno, co má, bude všechno fungovat. Lidi pak budou líp rozumět, ptáčči budou zpívat do ucha jen jemu a prostě všechno bude takové, jak se očekává. Bohužel, není...

Podle mě mají lidi obecně tendenci neustále omlouvat svoje chyby a když se něco nepovede nejlíp ještě svalit vinu na někoho jiného. Ruku na srdce, jiná nejsem. Nemůžu ale svalit vinu na někoho a říct, že někdo může za to, že mi něco nevyšlo. Napadá mě ale jeden viník, který udělal dnešní den o něco víc nesnesitelný a realitu o kousek těžší, než by se mi kdy mohla zdát. Jsou to moji rodiče. Od malička jsem poslouchala, že musím pilně pracovat, abych měla výsledky. Že když se nebudu snažit, nepůjde mi to. A že bez práce nejsou koláče. Tohle všechno se mi tak neskutečně vrylo pod kůži, že se z toho stala jasná rovnice, která bude fungovat, ať ji počítáte jakkoliv. A ono vlastně vůbec! Na tuhle moji hloupou zkoušku jsem se totiž ze všech lidí, co znám, učila asi úplně nejvíc. Přečetla jsem všechno, co bylo potřeba. Všechno jsem poctivě vypsala a prošla a stejně jsem jako jediná neuspěla. Nejvíc mě na tomto celém vlastně štve, že nezafungovala ta rovnice. Udělala jsem dokonalou matematickou úpravu levé strany, ale jakmile bylo třeba ji porovnat s pravou a zjistit výsledek, stala se někde chyba a rovnice je bez řešení. Prostě nevychází, nefunguje.

Je to vlastně celé úsměvné, že se nad tímhle pohoršuju. Ale pořád se tak nějak snažím pochopit nepochopitelné a smířit se s tím, ačkoliv je to podle mě něco, s čím se nikdy nesmířím. Jak je sakra možné, že když něčemu investujete čas a veškeré úsilí, dopadne to stejně špatně. Je to o štěstí? Nebo má někdo lepší osud? Nebo za někoho nebylo ritálně obětované jen jedno kuře pro štěstí ale hned celá drůbežárna? Pořád nějak přemýšlím, co si o tom všem mám myslet. Je svět nespravedlivý a celé dětství mi opakovali to klišé s prací a koláčema jen tak se zvyku?

Hodně lidí mi vlastně říká, že mám určitě jinde štěstí, že tohle je jen dílčí hloupost. Možná to tak všem přijde, jen já nemůžu přijít na to, kde v životě se nachází to moje štěstí. Kde se schovává ten úspěch aspoň v jedné věci na téhle planetě. Vím, těchto myšlenek tady už bylo spousta, ale já jich mám zase plnou hlavu a nedostanu je pryč, dokud je nenapíšu. A teď abych to ukončila jako Carrie do její sloupky, je potřeba říct nějakou závažnou filozofickou otázku na konec, aby měl čtenář nad čím dumat. Jsem smolař nebo prostě jen looser?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama