Procitnutí, co mě psát nutí

23. května 2018 v 13:24
Tak a je zase jaro. Venku bylo vlastně pořád, ale konečně je zase i v mojí duši. Ptáci každé ráno probouzejí slunce a to hřeje tak moc, že i na JAMU otevřeli okna ven se line dokonalá hudba bez jediné chyby. A já se procházím ulicemi, ve kterých voní lípy, a myslím na to, že mi po dlouhé době konečně dobře, že jsem konečně sama. Sama bez myšlenek na školu, na starosti a že jsem se tak trochu ztratila světu.

Dnešní den byl ve znamení ranního testu a potom, jak už to bývá, čištění hlavy a uzdravování duše mojí nejoblíbenější metodou : batchbrew, kobliha a knížka. Z této kombinace vzešlo tolik myšlenek, že se o ně musím podělit.

V poslední době jsem se před pár lidma zmínila, že mám svůj vlastní blog. Že si vedu deník ,o mně ví docela hodně lidí, ale blog, o kterém vlastně většina mého okolí neví (nebo ví, ale nikdy jsem je nenechala ho přečíst), lidi fascinuje. Moc mě baví pozorovat jejich reakce, vesměs stejné - krátký výsměch ve stylu "Haha a o čem jako píšeš?.." a potom ta jiskřička v oku, která by si to tolik chtěla přečíst, znát mě víc a vědět, o čem tak asi přemýšlím a proč to všechno píšu. A já jsem teprve dneska vlastně přišla na to, proč píšu.

Celou dobu, když se mě někdo ptá, proč si vedu deník (nebo blog, což je vlastně taky deník :), automaticky odpovídám, že jsem velký melancholik a ráda se hrabu ve svých pocitech a myšlenkách. To je pravda, ale proč to dělám? Už jsem tady mockrát psala o strachu a ten zase souvisí i s touto stránkou mého života. Mám totiž tak trochu strach ze zapomínání. Už jsem zažila tolik chvilek, o kterých jsem si říkala, že by měly být věčné a že bych si je chtěla pamatovat. Jenže problém je, že ať chceme nebo ne, většinu časem zapomeneme. I když se snažíme sebevíc, zapomeneme obrysy tváří, to jak voněl vzduch nebo jestli zrovna kvetly akáty nebo už lípy. Zapomínáme ty malé detaily, které často odliší okamžik a udělají ho jedinečným. A potom, když zapomeneme, zmizí s tím i naše minulost. Stopy v písku zamete vítr a nezbyde po nás nic, možná jen pár rozmetaných zrníček písku, které se stejně v tom zlatém moři ztratí. A pak už zbyde jen naše přítomnost, malá tečka na bílém plátně, která se pomalu ale jistě tíhne k cíli. Cíli, kde vlastně ani nic nevyhrajeme. Zní to hrozně depresivně, ale s touhle myšlenkou zároveň asi opravdu hodně souvisí to klišé že 'Cesta je cíl"... Jestliže život je závod do cíle, kde nás nečeká pohár a ani bedna pro vítěze, neměli bychom tedy běžet pomalu a užívat si každý nádech a výdech tohoto závodu?

A proto píšu, kreslím, zaznamenávám a prohrabávám dokola svoje myšlenky - abych věděla, že to, co žiju je a bylo skutečné, abych nezapomněla, že jsem žila. Protože si chci pamatovat všechny ty pocity, i když nejsou vždycky pozitivní, protože díky tomu, čím jsem byla v minulosti, jsem nyní tím, čím jsem v přítomnosti. Protože mám strach. Mám strach, že jednou za pár let budu sedět, budu se snažit vzpomenout si co jsem pár posledních let dělala a nevybaví se mi nic víc, než jen pár zrnek písku rozmetaných v té nekonečné poušti.

A tak vám říkám, vy mí zbloudilci do mých myšlenek, nezastavujte, utíkejte, ale nezapomínejte dýchat a užívat si trasu!

P.S.: Díky, Kniho smíchu a zapomnění, díky, Milane Kundero, za to tohle uvědomění!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 erin-dixx erin-dixx | Web | 28. května 2018 v 15:12 | Reagovat

Škoda že mám alergii na slunce

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama