Jmenuju se Anna a jsem looser

14. května 2018 v 15:52
Je pondělí. Nikdo nemá rád pondělí a je dost možné že taky pondělí nemá nikoho rádo, proto je vždycky tak zákeřné a debilní.

Moje pondělí je dnes horší než kdy dřív. Teda vlastně, párkrát už jsem takový pondělní den zažila, ale dnes se mi o tom chce psát. Sedím ve svém brněnském pokoji, sama na bytě, vařím večeři a chce se mi šíleně moc brečet. Trochu se teď stydím sem napsat proč, ale vy, co mě znáte, to pochopíte a vy, co to nechápete, si trhněte pedálem. Zítra mám totiž písemku.
Haha, jo, největší šprtka ve vesmíru se ozvala. Ale vlastně ani tak šprtka nejsem a to je to, o čem chci dnes psát.

Sedím tu a se hrozně snažím zatlačit slzy, protože vím, že nějaký hloupý test mi nestojí za ten pocit, že mě něco svírá, že mě něco trápí a že si víc než kdy jindy nevěřím. Tento můj neobyčejně obyčejný test má totiž speciální funkci v mém životě - když dopadne špatně, dost možná že kromě pocitu největší méněcennosti (na který si člověk na výšce časem zvykne...) mi dost možná překazí půlrok na Erasmu a vlastně tak nějak všechny plány, protože mě kvůli tomu nepřipustí ke zkoušce. No jo, zní to neskutečně zoufale a sama si říkám, jak je možné, že jsem to zase všechno tak podělala a zase jsem se dostala do situace, kdy sedím, brečím a celé tělo mi svírá neskutečná úzkost, protože prostě nemám věci pod kontrolou...

Každý člověk, kterému tohle řeknu, ať chce nebo ne, mi pohledem na tohle všechno odpoví 'Měla ses víc snažit v průběhu semestru.' A popravdě, z této věty jsem vlastně ještě víc v křeči a větší úzkosti, protože já jsem se opravdu snažila. Jak píšou naše chytré ekonomické knihy skoro v každé kapitole 'Vše vyřešíme jednoduchou matematickou úpravou'. Když teď tuhle jednoduchou matematickou úpravu udělám já, výsledek je víc než jasný. Možná jsem prostě jen looser, který je podprůměrný a proto nikdy nic nezvládne bez problémů. Když jsem kdysi poprvé řekla tuhle myšlenky mému nejbližšímu člověku, řekl mi, že to není pravda a že zvládám život líp než tisíce jiných vrstevníků - práce, škola, koníčky, sport,... Nojo, jenže nikdo z mých nejbližších nedokáže pochopit to uvnitř, co se ve mně děje. Nikdo nechápe, že nedokážu snést to, že na sobě tak dřu a stejně jsem stále v lepším případě aspoň průměrná. Nikdo dost dobře nedokáže pochopit jaké to je sebe neustále zklamávat a jak těžké pro mě je si přiznat, že na to nejspíš nemám.

A je to pryč, fakt jsem to napsala...

Dost možná, až si tohle někdo přečte, bude si říkat, že jsem se asi zbláznila, že škola není všechno. To já samozřejmě vím, jen mi přijde, že se v tom tak nějak zdrcadlí všechno, co dělám. Všechno od pečení koláčů, ve kterém jsem asi nejhorší na světě, až po makroekonomii, ve které jsem asi nejhorší v celém vesmíru. Dost možná na světě existuje věc, ve které jsem opravdu dobrá, možná dokonce lepší než jiní a já doufám, že ji objevím. Ale pro teď asi nastal čas se srovnat s tím, že nejlepší nejsem. Ale zvládnu to vůbec? A měla bych to chtít zvládnout? Má cenu být spokojený průměrňák nebo stále nespokojený dříč?

Pac a pusu a zkouškovému zdar!
A.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama