Květen 2018

Procitnutí, co mě psát nutí

23. května 2018 v 13:24
Tak a je zase jaro. Venku bylo vlastně pořád, ale konečně je zase i v mojí duši. Ptáci každé ráno probouzejí slunce a to hřeje tak moc, že i na JAMU otevřeli okna ven se line dokonalá hudba bez jediné chyby. A já se procházím ulicemi, ve kterých voní lípy, a myslím na to, že mi po dlouhé době konečně dobře, že jsem konečně sama. Sama bez myšlenek na školu, na starosti a že jsem se tak trochu ztratila světu.

Dnešní den byl ve znamení ranního testu a potom, jak už to bývá, čištění hlavy a uzdravování duše mojí nejoblíbenější metodou : batchbrew, kobliha a knížka. Z této kombinace vzešlo tolik myšlenek, že se o ně musím podělit.

V poslední době jsem se před pár lidma zmínila, že mám svůj vlastní blog. Že si vedu deník ,o mně ví docela hodně lidí, ale blog, o kterém vlastně většina mého okolí neví (nebo ví, ale nikdy jsem je nenechala ho přečíst), lidi fascinuje. Moc mě baví pozorovat jejich reakce, vesměs stejné - krátký výsměch ve stylu "Haha a o čem jako píšeš?.." a potom ta jiskřička v oku, která by si to tolik chtěla přečíst, znát mě víc a vědět, o čem tak asi přemýšlím a proč to všechno píšu. A já jsem teprve dneska vlastně přišla na to, proč píšu.

Celou dobu, když se mě někdo ptá, proč si vedu deník (nebo blog, což je vlastně taky deník :), automaticky odpovídám, že jsem velký melancholik a ráda se hrabu ve svých pocitech a myšlenkách. To je pravda, ale proč to dělám? Už jsem tady mockrát psala o strachu a ten zase souvisí i s touto stránkou mého života. Mám totiž tak trochu strach ze zapomínání. Už jsem zažila tolik chvilek, o kterých jsem si říkala, že by měly být věčné a že bych si je chtěla pamatovat. Jenže problém je, že ať chceme nebo ne, většinu časem zapomeneme. I když se snažíme sebevíc, zapomeneme obrysy tváří, to jak voněl vzduch nebo jestli zrovna kvetly akáty nebo už lípy. Zapomínáme ty malé detaily, které často odliší okamžik a udělají ho jedinečným. A potom, když zapomeneme, zmizí s tím i naše minulost. Stopy v písku zamete vítr a nezbyde po nás nic, možná jen pár rozmetaných zrníček písku, které se stejně v tom zlatém moři ztratí. A pak už zbyde jen naše přítomnost, malá tečka na bílém plátně, která se pomalu ale jistě tíhne k cíli. Cíli, kde vlastně ani nic nevyhrajeme. Zní to hrozně depresivně, ale s touhle myšlenkou zároveň asi opravdu hodně souvisí to klišé že 'Cesta je cíl"... Jestliže život je závod do cíle, kde nás nečeká pohár a ani bedna pro vítěze, neměli bychom tedy běžet pomalu a užívat si každý nádech a výdech tohoto závodu?

A proto píšu, kreslím, zaznamenávám a prohrabávám dokola svoje myšlenky - abych věděla, že to, co žiju je a bylo skutečné, abych nezapomněla, že jsem žila. Protože si chci pamatovat všechny ty pocity, i když nejsou vždycky pozitivní, protože díky tomu, čím jsem byla v minulosti, jsem nyní tím, čím jsem v přítomnosti. Protože mám strach. Mám strach, že jednou za pár let budu sedět, budu se snažit vzpomenout si co jsem pár posledních let dělala a nevybaví se mi nic víc, než jen pár zrnek písku rozmetaných v té nekonečné poušti.

A tak vám říkám, vy mí zbloudilci do mých myšlenek, nezastavujte, utíkejte, ale nezapomínejte dýchat a užívat si trasu!

P.S.: Díky, Kniho smíchu a zapomnění, díky, Milane Kundero, za to tohle uvědomění!

Jmenuju se Anna a jsem looser

14. května 2018 v 15:52
Je pondělí. Nikdo nemá rád pondělí a je dost možné že taky pondělí nemá nikoho rádo, proto je vždycky tak zákeřné a debilní.

Moje pondělí je dnes horší než kdy dřív. Teda vlastně, párkrát už jsem takový pondělní den zažila, ale dnes se mi o tom chce psát. Sedím ve svém brněnském pokoji, sama na bytě, vařím večeři a chce se mi šíleně moc brečet. Trochu se teď stydím sem napsat proč, ale vy, co mě znáte, to pochopíte a vy, co to nechápete, si trhněte pedálem. Zítra mám totiž písemku.
Haha, jo, největší šprtka ve vesmíru se ozvala. Ale vlastně ani tak šprtka nejsem a to je to, o čem chci dnes psát.

Sedím tu a se hrozně snažím zatlačit slzy, protože vím, že nějaký hloupý test mi nestojí za ten pocit, že mě něco svírá, že mě něco trápí a že si víc než kdy jindy nevěřím. Tento můj neobyčejně obyčejný test má totiž speciální funkci v mém životě - když dopadne špatně, dost možná že kromě pocitu největší méněcennosti (na který si člověk na výšce časem zvykne...) mi dost možná překazí půlrok na Erasmu a vlastně tak nějak všechny plány, protože mě kvůli tomu nepřipustí ke zkoušce. No jo, zní to neskutečně zoufale a sama si říkám, jak je možné, že jsem to zase všechno tak podělala a zase jsem se dostala do situace, kdy sedím, brečím a celé tělo mi svírá neskutečná úzkost, protože prostě nemám věci pod kontrolou...

Každý člověk, kterému tohle řeknu, ať chce nebo ne, mi pohledem na tohle všechno odpoví 'Měla ses víc snažit v průběhu semestru.' A popravdě, z této věty jsem vlastně ještě víc v křeči a větší úzkosti, protože já jsem se opravdu snažila. Jak píšou naše chytré ekonomické knihy skoro v každé kapitole 'Vše vyřešíme jednoduchou matematickou úpravou'. Když teď tuhle jednoduchou matematickou úpravu udělám já, výsledek je víc než jasný. Možná jsem prostě jen looser, který je podprůměrný a proto nikdy nic nezvládne bez problémů. Když jsem kdysi poprvé řekla tuhle myšlenky mému nejbližšímu člověku, řekl mi, že to není pravda a že zvládám život líp než tisíce jiných vrstevníků - práce, škola, koníčky, sport,... Nojo, jenže nikdo z mých nejbližších nedokáže pochopit to uvnitř, co se ve mně děje. Nikdo nechápe, že nedokážu snést to, že na sobě tak dřu a stejně jsem stále v lepším případě aspoň průměrná. Nikdo dost dobře nedokáže pochopit jaké to je sebe neustále zklamávat a jak těžké pro mě je si přiznat, že na to nejspíš nemám.

A je to pryč, fakt jsem to napsala...

Dost možná, až si tohle někdo přečte, bude si říkat, že jsem se asi zbláznila, že škola není všechno. To já samozřejmě vím, jen mi přijde, že se v tom tak nějak zdrcadlí všechno, co dělám. Všechno od pečení koláčů, ve kterém jsem asi nejhorší na světě, až po makroekonomii, ve které jsem asi nejhorší v celém vesmíru. Dost možná na světě existuje věc, ve které jsem opravdu dobrá, možná dokonce lepší než jiní a já doufám, že ji objevím. Ale pro teď asi nastal čas se srovnat s tím, že nejlepší nejsem. Ale zvládnu to vůbec? A měla bych to chtít zvládnout? Má cenu být spokojený průměrňák nebo stále nespokojený dříč?

Pac a pusu a zkouškovému zdar!
A.