pro V.

10. dubna 2018 v 0:24
Můj nejmilejší,

vlastně ani nevím, odkud bych chtěla začít tak, abych řekla všechno co mám na srdci. Vlastně jsem dneska možná konečně pochopila a uvědomila si, že nějaké mám, o čemž jsem občas i pochybovala. Bohužel, jen jsem si to musela ověřit až teď, když mi praská na dvě půlky a já vůbec nevím, co si mám počít.

Dnes jsme se po delší době viděli a já se z toho cítím, jako když si rozbiješ koleno a pak na to spadneš znovu. Všechno, na co jsem se snažila zapomenout se jako lusknutím prstů vrátilo a já jsem z toho víc zmatená než jindy. Víš, když jsem tě dnes uviděla, snažila jsem se pořád myslet na něco nebo někoho jiného. Vlastně se to snažím dělat docela intenzivně posledních pár dnů, ale ať chci nebo ne, jsi skoro v každé mojí myšlence. Až mě to trochu děsí a přijdu si jako největší šílenec na světě.

Když jsem ti řekla, že nejsem dost zamilovaná na to, abychom byli spolu, byla jsem o tom přesvědčená, ale vlastně už ani nevím, co mě k tomu vedlo. Dost možná jsem jen utekla od problému nebo nejistoty, tak jako to dělám vždycky... Kdysi jsi mi řekl, že si mám pamatovat, že až si nebudu jistá, budeš tu pro mě a neodejdeš, protože mě máš rád takovou jaká jsem i s chybami. A stejně jsi odešel. A mně láme srdce, že jsem tě přinutila odejít, i když jsi dost možná byl jediný, komu jsem stála za to aby zůstal. A teď jsi v každé mojí myšlence, dokonce i snech a když přijdou ty špatné a vzbudím se v noci, jsi první komu chci napsat nebo zavolat nebo cokoliv. Tak hrozně moc si přeju abys byl u mě, nic neříkal a jako vždycky se na mě jenom podíval a já bych věděla, že spolu všechno zvládneme. Ale vím, že už asi nikdy nebudeš, protože mě nejspíš nenávidíš za to, co jsem ti provedla.

Docela často jsme si dělalávali srandu, že tě neposlouchám a nevnímám,co mi říkáš, ale musím ti něco říct. Ty důležité věci jsem slyšela vždycky, někdy možná ještě dřív než jsi je řekl. A taky si je pamatuju. Ostatně, kdo by zapomněl třeba na první 'miluju tě' v životě (... i když 2 týdny po rozchodu). Řekl jsi mi, že to víš, protože jestli tohle není láska, pak nevíš, jak by jinak měla vypadat. A já jsem nejspíš už taky zjistila, jak přesně vypadá. Je jako my dva. Jsme to my dva.

Pořád se snažím pochopit, ve kterém alternativním vesmíru se ale musíme ocitnout, abych si byla jistá. Abych se nemusela bát, že za chvilku budu zase potřebovat na čas od všeho utéct a zase ti zlomím srdce. Dost možná je tohle ten správný vesmír a já si stále jen dobrovolně rozbíjím kolena. Dost možná jsi to nejcennější co v životě mám, teda měla jsem... Vlastně si asi ani nezasloužím mít tě v životě napořád, protože dobří lidi si zaslouží mít v životě dobré lidi. A to já pro tebe nejsem a nejspíš nikdy dostatečně nebudu. A taky tě dost možná celým srdcem miluju a to tak moc, že tě nechám jít, jen abych ti dál neubližovala tím, jaká jsem.

Vždycky jsem si myslela, že jsem silná holka co všechno zvládne a neexistuje na světě kluk, co by ji dokázal rozházet. Pletla jsem se. Přišel jsi tak rychle, dal všemu řád a teď jsi pryč. Je to jako by mi bouřka vzala střechu nad hlavou a všechno, co jsem měla, je pryč. A já jsem nahá, slabá a nemám nic než pár mlhavých vzpomínek. Byl jsi moje bouřka a i když mi po ní nic nezbylo, děkuju ti, žes jí byl. Žes mě naučil, co to znamená někoho doopravdy milovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tvá věrná čtenářka tvá věrná čtenářka | 11. dubna 2018 v 22:28 | Reagovat

To je krásné procitnutí, i když má smutné důsledky. Ale přece "Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá..."
A to už věděli před 2000 lety :-) Tak hlavu vzhůru.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama