modrá proti modré

25. března 2018 v 14:22
Občas se nám v životě dějí věci, které nás dokážou natolik vykolejit, že nejsme schopní cokoliv dělat, myslet, pracovat, učit se, prostě normálně žít. Já jsem teď jednu takovou fázi ukončila, po tom mém "slavném" rozchodu. Pořád se mi v hlavě motá milion myšlenek, jestli to bylo celé správně. Jestli je to opravdu konečná a je třeba přesednout na jinou tramvaj a nebo jestli náhodou nechci zůstat a jet zase zpět. Tak jako tak, pro teď jsem si řekla, že moje priorita by měla být škola a práce a návrat do běžného života, ze kterého jsem doslova utekla.

Tím, že jsem si řekla, že nebudu teď myslet na lásku a na to všechno okolo, se samozřejmě okolo mě tvoří tolik nových lásek, až by se z toho jeden zbláznil. Všichni jsou sladcí, usmívají se do telefonů a nedá se s nima normálně mluvit. Tohle je vlastně popis většiny mých nejbližších kámošů. A pak tu jsem já, rozlomená na dvě půlky, které mám pocit nikdy nedokážu slepit (nebo aspoň ne teď...) a koukám na ně a je mi z toho všeho tak hrozně ouzko. Vlastně mám teď takový boj modrých proti modrým, sama proti sobě. Jsem si totiž naprosto vědomá toho, že doteď jsem byla já ta, která se culila na zprávy, měla někoho vedle sebe a oni se cítili sami. Zároveň si ale musím přiznat, ať chci nebo ne, že těm mým kamarádům tak trochu závidím. Ta jarní zamilování plná milých úsměvů, procházek a kafíček ve městě. A tak moc se to ve mně bije, protože vím, že když jsem tohe všechno měla já, oni byli ti, kdo mi to přál a nikdy by si netroufli mi to kazit. Tohle je teď můj boj modrých proti modrých - sama v sobě, přejícná proti žárlivé.

Když si čtu co jsem napsala, vidím v tom vlastně to jediné, co mě v životě provází už takovou dobu, věta, kterou tolik nesnáším, protože mi vždycky způsobuje jen úzkost - "A co když..." Teď bych ji nejradši dokončila "... zůstanu sama?" Celé tohle moje myšlení je vlastně založeno jen na jednom velkém strachu. Strachu z toho, že nakonec zůstanu jen já a všichni okolo mě si jednoho dne najdou lepší zábavu než mě. Jednom velkém strachu holky, která se tak moc snaží najít všude možně po světě to právé , až jí dost možná uniká mezi prsty něco, co má doma.

Ale kdoví?... Možná se pletu a všechno, co hledám, najdu na druhé straně světa. Snad jen rada pro mě, až se zase budu smutná hrabat starými myšlenkami - Nezapomeň, že na cestu si bereš jen to nejnutnější. A strach to nejnutnější není!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama