Late but...

17. března 2018 v 15:33
Odjakživa jsem vždycky na gymplu tak trošku záviděla mým spolužačkám, které byly prvotřídní krásky (!!), že jim pořád píšou nějací kluci, že jsou hrozně oblíbené, že o ně má tolik lidí zájem. Já jsem byla vždycky ta holka, která žila v jejich stínu a pravdu povědět, docela mě to asi první rok, dva trápilo. Postupem času jsem se s tím vyrovnala a překvapivě mi s tím pomohly hlavně ty moje krásky. Uvědomila jsem si, že to jak vypadám je jen desetina toho, kdo jsem a že je na mě zbylých 9/10 toho originálního a snad i krásného, co mi třeba můžou zase "závidět" ony.

Dnes si ale říkám, jestli vlastně bylo co jim závidět.

Jak se tak světy a životy mění, i ten můj se dost změnil. Netvrdím, že bych nějak moc zkrásněla, ale možná si lidé, hlavně muži, začali víc všímat a vážit nás 'nezařaditelných' obyčejných holek, takže i mně čas od času za jeden den přistanou třeba i 4 zprávy s pozváním na rande a světe div se, nepřichází euforie jakou jsem čekala, když jsem po tomhle toužila v prváku na gymplu. Právě naopak s tím, jak jsem vyrostla, jsem se i naučila (a stále učím) vcítit do toho druhého, a tak často nemám to srdce na někoho hodit "jedno velké fáčko" i když to není úplně moje dream date. Vždycky ale když mi takhle v jeden den třeba přijdou dvě takové zprávy, na minutu se zastavím a říkám si, jak je to úsměvné, že před 4 lety bych se cítila jako Emma Watson nebo prostě jen neskutečně fancy a posh a dnes mě to vlastně vůbec nebere.

Celé tohle všechno mě poslední dobou bolí tak nějak daleko víc, protože jsem v rámci hledání životního štěstí (lol, to je zase mise, Ani...) přišla o důležitého člověka v mém životě. Známe to asi každý, když se něco posere, toužíme zmizet, být neviditelní, s nikým nemluvit a prostě jen tak nějak plout dokud se všechno zase neukáže být jasné nebo aspoň pochopitelné. Přesně tohle všechno je ta jediná věc, po které toužím, ale paradoxně mi asi vesmír s nějakým zpožděním plní sny mého mladšího já. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale Vesmíre, prosím, nech si všechna ta pozvání na kafe na jindy až budu mít zase zdravou dušičku. Děkuji.

A.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama