Březen 2018

modrá proti modré

25. března 2018 v 14:22
Občas se nám v životě dějí věci, které nás dokážou natolik vykolejit, že nejsme schopní cokoliv dělat, myslet, pracovat, učit se, prostě normálně žít. Já jsem teď jednu takovou fázi ukončila, po tom mém "slavném" rozchodu. Pořád se mi v hlavě motá milion myšlenek, jestli to bylo celé správně. Jestli je to opravdu konečná a je třeba přesednout na jinou tramvaj a nebo jestli náhodou nechci zůstat a jet zase zpět. Tak jako tak, pro teď jsem si řekla, že moje priorita by měla být škola a práce a návrat do běžného života, ze kterého jsem doslova utekla.

Tím, že jsem si řekla, že nebudu teď myslet na lásku a na to všechno okolo, se samozřejmě okolo mě tvoří tolik nových lásek, až by se z toho jeden zbláznil. Všichni jsou sladcí, usmívají se do telefonů a nedá se s nima normálně mluvit. Tohle je vlastně popis většiny mých nejbližších kámošů. A pak tu jsem já, rozlomená na dvě půlky, které mám pocit nikdy nedokážu slepit (nebo aspoň ne teď...) a koukám na ně a je mi z toho všeho tak hrozně ouzko. Vlastně mám teď takový boj modrých proti modrým, sama proti sobě. Jsem si totiž naprosto vědomá toho, že doteď jsem byla já ta, která se culila na zprávy, měla někoho vedle sebe a oni se cítili sami. Zároveň si ale musím přiznat, ať chci nebo ne, že těm mým kamarádům tak trochu závidím. Ta jarní zamilování plná milých úsměvů, procházek a kafíček ve městě. A tak moc se to ve mně bije, protože vím, že když jsem tohe všechno měla já, oni byli ti, kdo mi to přál a nikdy by si netroufli mi to kazit. Tohle je teď můj boj modrých proti modrých - sama v sobě, přejícná proti žárlivé.

Když si čtu co jsem napsala, vidím v tom vlastně to jediné, co mě v životě provází už takovou dobu, věta, kterou tolik nesnáším, protože mi vždycky způsobuje jen úzkost - "A co když..." Teď bych ji nejradši dokončila "... zůstanu sama?" Celé tohle moje myšlení je vlastně založeno jen na jednom velkém strachu. Strachu z toho, že nakonec zůstanu jen já a všichni okolo mě si jednoho dne najdou lepší zábavu než mě. Jednom velkém strachu holky, která se tak moc snaží najít všude možně po světě to právé , až jí dost možná uniká mezi prsty něco, co má doma.

Ale kdoví?... Možná se pletu a všechno, co hledám, najdu na druhé straně světa. Snad jen rada pro mě, až se zase budu smutná hrabat starými myšlenkami - Nezapomeň, že na cestu si bereš jen to nejnutnější. A strach to nejnutnější není!

Late but...

17. března 2018 v 15:33
Odjakživa jsem vždycky na gymplu tak trošku záviděla mým spolužačkám, které byly prvotřídní krásky (!!), že jim pořád píšou nějací kluci, že jsou hrozně oblíbené, že o ně má tolik lidí zájem. Já jsem byla vždycky ta holka, která žila v jejich stínu a pravdu povědět, docela mě to asi první rok, dva trápilo. Postupem času jsem se s tím vyrovnala a překvapivě mi s tím pomohly hlavně ty moje krásky. Uvědomila jsem si, že to jak vypadám je jen desetina toho, kdo jsem a že je na mě zbylých 9/10 toho originálního a snad i krásného, co mi třeba můžou zase "závidět" ony.

Dnes si ale říkám, jestli vlastně bylo co jim závidět.

Jak se tak světy a životy mění, i ten můj se dost změnil. Netvrdím, že bych nějak moc zkrásněla, ale možná si lidé, hlavně muži, začali víc všímat a vážit nás 'nezařaditelných' obyčejných holek, takže i mně čas od času za jeden den přistanou třeba i 4 zprávy s pozváním na rande a světe div se, nepřichází euforie jakou jsem čekala, když jsem po tomhle toužila v prváku na gymplu. Právě naopak s tím, jak jsem vyrostla, jsem se i naučila (a stále učím) vcítit do toho druhého, a tak často nemám to srdce na někoho hodit "jedno velké fáčko" i když to není úplně moje dream date. Vždycky ale když mi takhle v jeden den třeba přijdou dvě takové zprávy, na minutu se zastavím a říkám si, jak je to úsměvné, že před 4 lety bych se cítila jako Emma Watson nebo prostě jen neskutečně fancy a posh a dnes mě to vlastně vůbec nebere.

Celé tohle všechno mě poslední dobou bolí tak nějak daleko víc, protože jsem v rámci hledání životního štěstí (lol, to je zase mise, Ani...) přišla o důležitého člověka v mém životě. Známe to asi každý, když se něco posere, toužíme zmizet, být neviditelní, s nikým nemluvit a prostě jen tak nějak plout dokud se všechno zase neukáže být jasné nebo aspoň pochopitelné. Přesně tohle všechno je ta jediná věc, po které toužím, ale paradoxně mi asi vesmír s nějakým zpožděním plní sny mého mladšího já. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale Vesmíre, prosím, nech si všechna ta pozvání na kafe na jindy až budu mít zase zdravou dušičku. Děkuji.

A.