O toulavých psech

4. února 2018 v 16:37
Vždycky, když jdu po ulici a potkám zatoulaného psa nebo kočku, se ve mně mísí dva pocity - strach a lítost. Říkám si, jak je možné, že někdo, kdo má svého zvířecího miláčka ho nechá utéct a takhle se toulat a divím se, že ho ještě nenašli.

Za poslední dny mám ale pocit, že tomu všemu naprosto rozumím. Jak toulavým psům, tak i páníčkům. V hlavě mám asi milion myšlenek a z těch všech mi vychází jen jeden jediný závěr. Jmenuji se Anna a jsem tak trochu toulavý pes. Trošku bizár, já vím. Za tu dobu, co se hloubkově analyzuju a přemýšlím nad životem (rozuměj za tu dobu, co jsem začala psát blog/deník a tak :) jsem o sobě zjistila jednu zásadní věc - nedokážu setrvat dlouho ve stereotypu a na jednom místě, s jedním člověkem. Za těch pár posledních měsíců je však tady tahle moje úchylka/super schopnost/vada (ať to každý nazývá jak chce) poměrně ztížená mojí drahou polovičkou. Asi by se zdálo, že vždycky když lidi najdou v životě nějakého parťáka, který je podporuje a dává jim pocit bezpečí, bude všechno OK a nebude pak nějaká úniková tendence. V mém případě je to přesně naopak a sama tomu nedokážu dost dobře porozumět a to mě neskutečně děsí.
Mám v sobě tolik otázek, tolik podivných obsesí a nějak na ně nemůžu najít odpovědi, což mě vlastně děsí daleko víc než to množství otázek.

Upřímně poprvé v životě zažívám lásku, takovou tu opravdovou, kdy máte strach o toho druhého, chcete toho člověka vidět, můžete se smát kravinám, tancovat na náměstí nebo na sebe jen tak koukat a dělat hloupé věci a víte, že ten druhý se tomu zasměje a když něco řeknete, tak za vás dokončí větu. Prostě soulmate. Z druhé strany na tuhle nádheru ale tlačí pocit, že mi s každým dnem přibývá na kotník po gramu závaží a jsem čímdál víc k někomu uvázaná, stereotypní, na jednom místě, nesvobodná. A pak jsou tu ty chvíle, kdy nevím, co s tím mám udělat a já udělám, jak už je u mě zvykem, tu nejvíc podivnou (a nejhloupější!) věc, kterou můžu. Zatoulám se tak, jako ten pes, který si myslí, že možná někde najde lepšího páníčka, lepší pelíšek, někoho, kdo ho bude mít radši. A stejně tak jako ten pes stejně vždycky zjistím, že mě nebude mít nikdo neradši než páníček.

Když si pročítám řádky, které jsem právě napsala, nevím co si o sobě myslet, jak se pochopit, jak v sobě najít nějaký řád, jak se s tím vším vyrovnat. Jak překonat ten strach z vodítka okolo krku. Nebo jinak, chci to vodítko vůbec mít? Dokážu se s tím někdy smířit?

Promiň čtenáři, zase tolik otázek...

A.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Klaudie Klaudie | Web | 7. února 2018 v 23:27 | Reagovat

Krásně a srozumitelně napsaný článek!
Inu, jak se držet vodítka, co netuším... Vlastně neznám odpověď na žádnou z tvým otázek, tak se omlouvám...
Ale moc se mi článek líbí. :]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama