Únor 2018

Doprava nebo doleva?

15. února 2018 v 16:23
Konečně jsem po tolika letech dospěla do věku, kdy jsem sama se sebou spokojená. Tím chci říct, už nemám nějak potřebu se s někým porovnávat, říkat si že jsem horší, tlustší, ošklivější nebo nevím jaká a začala jsem se mít prostě ráda, i když mám pořád vlastnosti, za které bych si dala pořádnou facku. Upřímně, je to ten nejhezčí pocit, najít svobodu, kdy mě nepoutají jiní lidé tím, jací jsou.

Hlavní věc, díky které jsem si tohle všechno uvědomila je, že ať to ostatní dávají najevo nebo ne, každý máme tak trochu 'shit life', jen prostě někteří lidi to umí líp skrývat a proto máme pocit, že jsou lepší než my. Můj život by se teď mohl zdát neznámému pozorovateli jako dokonalý. Mám kluka, který mě má rád, studuju to, co jsem vždycky chtěla a neskutečně mě to baví, mám rodinu, přátele, na které se mohu kdykoliv spolehnout, mám kde bydlet, co jíst, ve volném čase dělám taky to co mě naplňuje. Pro nezasvěcené idyla jako blázen... Jak to tak bývá, životní paradoxy přicházejí se štěstím. Ten můj jsem odhalila pár dnů zpět. Teda dobře, spíš jsem ho navzdory strachu řekla nahlas.

'Jak je možné, že mám všechno, po čem jsem toužila a stejně nejsem tak šťastná jak jsem čekala že budu?'

Už kdysi jsem tu psala o očekáváních a nadějích, o tom, že jsem a nejspíš už navždy budu snílek, který se nevzdá svých snů a bude pořád doufat v něco lepšího. Teď mám všechno o čem jsem snila a stejně to nefunguje. Proč? Možná se v tom soukolí otáčí jedno kolečko pomaleji. Nebo je to jen všechno špatně seřízené. Kdo ví? já ne...

Přemýšlím nad tím, jestli je tohle jen věc mládí. Mládí, které chce stále víc, je nenasytné, je jako voda, která se neptá na cestu. Mládí, které stále doufá v něco velkého. A potom, až to nadšení opadne se začne postupně smiřovat s 'dobrý' místo 'vynikající'. Spadne do stereotypu, který říká, že by si nemělo stěžovat a být rádo za vrabce v hrsti, než se honit za holuby na střeše. A co když to záleží jen na mě, jestli si vyberu navždy mládí a navždy budu hledat něco velkého nebo se začnu smiřovat se životem? Jistě že je to jen na mě! Ale na druhou stranu, co když nikdy nenajdu nic lepšího? Má cenu všechno opouštět kvůli risku a dost možná na konci zůstat sám?

Kudy jít? Doprava za jistotou nebo doleva na cestu bez značek, kterou nikdo předemnou neprošlapal?

O toulavých psech

4. února 2018 v 16:37
Vždycky, když jdu po ulici a potkám zatoulaného psa nebo kočku, se ve mně mísí dva pocity - strach a lítost. Říkám si, jak je možné, že někdo, kdo má svého zvířecího miláčka ho nechá utéct a takhle se toulat a divím se, že ho ještě nenašli.

Za poslední dny mám ale pocit, že tomu všemu naprosto rozumím. Jak toulavým psům, tak i páníčkům. V hlavě mám asi milion myšlenek a z těch všech mi vychází jen jeden jediný závěr. Jmenuji se Anna a jsem tak trochu toulavý pes. Trošku bizár, já vím. Za tu dobu, co se hloubkově analyzuju a přemýšlím nad životem (rozuměj za tu dobu, co jsem začala psát blog/deník a tak :) jsem o sobě zjistila jednu zásadní věc - nedokážu setrvat dlouho ve stereotypu a na jednom místě, s jedním člověkem. Za těch pár posledních měsíců je však tady tahle moje úchylka/super schopnost/vada (ať to každý nazývá jak chce) poměrně ztížená mojí drahou polovičkou. Asi by se zdálo, že vždycky když lidi najdou v životě nějakého parťáka, který je podporuje a dává jim pocit bezpečí, bude všechno OK a nebude pak nějaká úniková tendence. V mém případě je to přesně naopak a sama tomu nedokážu dost dobře porozumět a to mě neskutečně děsí.
Mám v sobě tolik otázek, tolik podivných obsesí a nějak na ně nemůžu najít odpovědi, což mě vlastně děsí daleko víc než to množství otázek.

Upřímně poprvé v životě zažívám lásku, takovou tu opravdovou, kdy máte strach o toho druhého, chcete toho člověka vidět, můžete se smát kravinám, tancovat na náměstí nebo na sebe jen tak koukat a dělat hloupé věci a víte, že ten druhý se tomu zasměje a když něco řeknete, tak za vás dokončí větu. Prostě soulmate. Z druhé strany na tuhle nádheru ale tlačí pocit, že mi s každým dnem přibývá na kotník po gramu závaží a jsem čímdál víc k někomu uvázaná, stereotypní, na jednom místě, nesvobodná. A pak jsou tu ty chvíle, kdy nevím, co s tím mám udělat a já udělám, jak už je u mě zvykem, tu nejvíc podivnou (a nejhloupější!) věc, kterou můžu. Zatoulám se tak, jako ten pes, který si myslí, že možná někde najde lepšího páníčka, lepší pelíšek, někoho, kdo ho bude mít radši. A stejně tak jako ten pes stejně vždycky zjistím, že mě nebude mít nikdo neradši než páníček.

Když si pročítám řádky, které jsem právě napsala, nevím co si o sobě myslet, jak se pochopit, jak v sobě najít nějaký řád, jak se s tím vším vyrovnat. Jak překonat ten strach z vodítka okolo krku. Nebo jinak, chci to vodítko vůbec mít? Dokážu se s tím někdy smířit?

Promiň čtenáři, zase tolik otázek...

A.