Říjen 2017

Já a mé druhé já

30. října 2017 v 17:39
Poslední roky mi všechno tak nějak ubíhá rychleji, podzimní listí rychleji žloutne a léto se zase podle mých propočtů zkrátilo sotva na polovinu a já stárnu rychleji a rychleji. Je to až k nevíře, jak moc jsme jako malí měli hodiny času a dokázali je proflákat a teď naráz bychom platili zlatem za každou hodinu ze dne navíc.

Čím víc se můj život zrychluje a točí, uvědomuju si, jak rychle stárnu a jak se všecno kolem mě mění. Ani nevím, jestli je to nějaký podivný subjektivní pocit nebo to tak má každý, ale cítím poslední dobou, že stojím tak nějak mimo čas, všechno kolem mě se hýbe a já se nejsem schopná pohnout a jít tím správným směrem. Za polsední rok se stalo tolik událostí, které si troufám říct, budu jako stará babička vykládat vnoučatům a ony budou se zájmem hledět, co to povídám a říkat si, že by takový život chtěli taky zažít. Zároveň to ale jde do extrému a jsou dny, kdy mám pocit, že mi ten život uniká mezi prsty a já nejsem ani v nejmenším schopná nějak dělat věci, které bych 'měla' dělat.

Zkrátka mě dohání strach. Je to vlastně celé jedna velká absurdita, že přemýšlím nad tím, jak nejlépe prožít život a nechávám si zatím jeho kousky protéct mezi prsty, jako když se snažíme zadržet vodu v dlaních,která dřív nebo později stejně odteče a my si uvědomíme, že jsme ji kvůli snaze si ji udržet nestihli ani využít tak, jak bychom to udělali normálně.

Podobně je to teď v mém životě i se štěstím, což je vlastně to hlavní, co teď svírá moji dušičku, která úplně neví, jak se s tím vším vypořádat. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale poslední dva roky jsem byla aktivní rozdavačkou štěstí, tím chci říct, že kdykoliv se o něco jednalo, snažila jsem se racionálně zvážit fakta a vždycky jsem to svoje štěstí tak nějak odsunula na druhou kolej a nechala projet ty ostatní lidi přímo do stanice 'Happy forever'. Nedokážu říct, jestli jsem měla potřebu si spravovat karmu a nebo jsem to celé dělala v nějakém útlumu, protože jsem se bála, že by z toho pro mě byla jedna velká diskomfortní zóna, každopádně teď se to celé otočilo. Život mi do cesty přivál lidi, které mám moc ráda, ale bohužel proti tomu jejich štěstí 'jít' musím tak, abych došla za tím svým.

Tak se teda ptám i když vlastně nemám nikoho, kdo by mi odpověděl... Jak moc je správné utlouct to mé mírumilovné já a nechat mluvit to druhé, které není vždycky shovívavé, které si dokáže říct 'promiň, ale možná jsem lepší já a ne ty', které dokáže snadi ublížit někomu, aby došlo svého vlastního štěstí. A je to vůbec fér, jít přes cizí štěstí a pocity pro své vlastní touhy, jen abychom měli pocit, že ten život za něco stál?