Říjen 2016

O štěstí

17. října 2016 v 19:27
Napadlo tě někdy, jak moc potřebuješ své přátele?

Jo jasně, každý z nás potřebuje přátele, zvlášť tehdy pokud je v pytli a potřebuje pomoct, to potom hledá přátele všude a je ochoten za takovou pomoc předstírat přátelství s kdekým, ale jak to vlastně doopravdy je? Jak takové přátelství funguje?

Mě tato myšlenka tíží mysl poměrně často. Abych řekla pravdu, není mi teď zrovna hej, trápí mě spousta věcí a co je na tom ze všeho nejhorší, připadám si na to všechno sama na celičkém světě, jako ten poslední trosečník uprostřed Pacifiku. A důvod? Těžko povědět, protože sama to nedokážu přesně určit. Víš jak to je, když jsi prostě smutný, jsi smutný a nevysvětlíš to. Teď nemyslím ten smutek,že v jídelně nemáš oběd...

Jak si tak poslední dobou trosečničím v tom velkém moři, uvědomuju si jak jsou pro mě důležití lidi okolo mě. Ti lidi, kterým můžu říct všechno a vím že to neodsoudí, ti kteří vám jen tak náhodou pošlou nějakou věc, písničku, obrázek, která se tak hodí do situace a víte, že zkrátka nejste sami. A o tom to všechno je! Proto se takovým lidem říká PŘÍTEL, to proto, že někoho takového máte vždy při tělě, byť ne v dnešní době fyzicky. A bez takových to zkrátka nejde, bez takových se pak to životní štěstí hledá těžko.

Dle mého názoru je štěstí tak velmi subjektivní věc, že charakterizovat ho je jako popsat to, jak chutnají olivy. No prostě jako olivově! Já takové štěstí vidím jako sobotní podzimní ráno. To ráno, kdy se vzbudíte a do pokoje nesměle vklouzávají paprsky podzimního slunce. Tiše se krade do místnosti a vám se tak moc nechce z postele, že si dovolíte v ní ještě chvilku zůstat. A potom, až si řeknete že stačilo, lehounkými kroky vylezete, uděláte si kávu a nebo třeba kakao a misku horké kaše a vlezete do peřin a můžete si číst, nebo jen tak přemýšlet pro ryby nemají uši. A nebo třeba ta chvilička když jdete v poli uprostřed zimy a křupe vám pod nohama sněhový poprašek a vy máte zmrzlý nos a víte, že jak přijdete domů bude hořet krb a v konvici bude teplý čaj. K čemu jsou nám ale všechny tyhle krásné pomíjivé chvilky štěstí, kdy si uvědomíte, že máte vlastně radost z toho že tu jste, když není komu byste řekli tu větu, větu kterou říkáme tak málo a přesto je to jedna z klíčových pro to, abychom se mohli stále posouvat dál. Jsem šťastný, že jsem.

To je ona! Ale přece jenom, nemá daleko větší váhu, když ji řeknete někomu s kým jste rádi, než když si ji říkáte sami v duchu? Co je přece špatného na tom křičet do světa, že jste šťastní až na půdu, že se vám chce vylézt na žebřík ať z toho světa vidíte víc, že se vám chce zpívat písničky s vlastními texty a nebo třeba donekonečna opakovat jedno slovo než přestane dávat smysl. Dost možná, že si pak přijdete jako úplní blázni, ale od toho jsou tu přátelé, protože jim všechny tyhle šílenosti můžete svěřit! A co je na tom nejlepší? Často se dozvíte, že vlastně vůbec nejste sami, kdo takové bláznoviny dělá. A to už je přece jen člověku na světě líp, když ví, že v tom není sám.