Jak jsem čekala

2. června 2015 v 22:20
To, že si na něco nebo někoho v životě musíme počkat už dávno vím. Jednou, když jsem měla krizi mi to totiž řekl Bůh, teda farář, ale vím, že mi Bůh chtěl říct, ať si počkám, že přijde něco velkého! A přišlo, protože pár měsíců na to jsem si našla kluka! Nedopadlo to dobře, ale od té doby vím, že čekat se vyplatí. Je to tak ale pokaždé?

Občas se prostě stane, že čekáme a při tom dlouhém ustavičném vyčkávání si očekávané natolik zidealizujeme, že jsme pak víc zklamaní než potěšení, že jsme se dočkali. Očekáváme slunce a štěstí s místo toho přijdou přeháňky. Něco podobného a vlastně nepodobného se mi teď taky stalo...

Potkala jsem Janka - kluka, který má rád to co já, je vtipný a prostě si pořád myslím, že úžasný (a přesně pro mě!). Samozřejmě jsem věděla, že můj život neřídí pero Walta Disneyho a neočekávala jsem, že bychom se spolu někdy my dva mohli bavit, a vida, stalo se! K mému potěšení jsem zjistila, že je ještě úžasnější než jsem si myslela a dokonale si rozumíme. A pak přišlo to čekání.

Je to tak vždycky. Povídáte si, smějete se, prostě se škádlíte a potom čekáte, co udělá ten druhý. Já čekám, pořád čekám a místo toho, abych se dočkala nějakého rozsudku si spíš jen uvědomuji, že se celá omotávám kolem jeho prstů, což samozřejmě nechci. Pořád čekám na signál, který mi řekne, co se mu honí hlavou, jestli to celé má něco jako budoucnost a tak dále, ale bohužel, zatím pouze sedím s pořadovým lístkem u přepážky a za mnou sedí nejspíš další 4 zmalované kurvy.

Teď si říkám jediné - nechápu co jsem já husa čekala, happyend?! Leda tak u Walta!

Když nad tím vším přemýšlím a dumám, říkám si jestli tohle celé má vůbec nějaké východisko. Má cenu čekat a idealizovat i za cenu, že v drtivé většině případů budeme zklamaní a smutní, ale že možná taky přijde Walt a přikreslí nám kytici růží a piknikový košík pod strom v parku. Nebo je lepší neočekávat nic, doufat že se to všechno vyřeší a pak být překvapen? Ani jedna odpověď není správná nebo špatná. Záleží na nás, jestli chceme mít svá srdce pořád otevřená nebo je uzavřít a čekat na někoho, kdo náhodou přijde a rozmrazí ho.

Ačkoliv je to proti vší logice, stejně si vždy zvolím cestu očekávání a snění a budu doufat, že dostanu tu kytku a někdo mi zazpívá písničku. Nejspíš se tisíckrát zklamu a tisíckrát si řeknu, že příště se na všechno vykašlu, ale stejně si po tisícté první řeknu, že vždycky je naděje a že už jsem třeba konečně na řadě s tím happyendem!

Vždycky je naděje, pokud bojuje alespoň jeden poslední blázen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama