Červen 2015

deep toughts aneb jak si nesmyslným článkem vytřídit myšlenky

21. června 2015 v 22:42
Znáte takové to, když si stáhnete film, chcete si jej pustit, ale z neznámých důvodů se vám ten film prostě nespustí a tak klikáte na všechno a třískáte klávesnicí a nadáváte jako dlaždiči a pak si řeknete to prosté "seru na to" a jdete radši dělat něco jiného nebo jen prostě kysnete u scrollování zdi na Facebooku? Joo, tak přesně tohle počiťuju já. Bohužel ani ne tak s filmem jako sama se sebou.

My ženy zaostalé ve věcech technikých máme ve zvyku většinou zopakovat proces normálního spouštění filmu klidně i šestkrát, než nám dojde, že to prostě nepůjde. Pak máme v záloze ještě restart počítače a některé šikovnější snad i pokus spuštění přes jiný program. Ale jak se do dělá v životě, když nemůžete spustit ten film, tu svoji "vlnu" na kterou se chcete dostat? Jak se v životě prostě jednoduše dostat na tu naši vlnu?

Teď když zrovna píšu mi to příjde absolutně prosté - prostě si něco vymysli, namotivuj se a běž si pro to! Bože, to zní tak lehce! Jak všichni ale víme, je tomu ve skutečnosti úplně jinak.

Namotivovat sebe sama se může zdát teoreticky jako jednoduchý počin. Prostě si řeknu, že to dokážu a dokážu to. Tato motivace je vlastně docela jednoduchá. Jedinou nevýhodou je, že velké většině lidí tato motivace vydrží tak týden. Ať už je to hubnutí, sport, učení, cokoliv je důležité si ujasnit, že tohle všechno dělám pro sebe a ne pro ostatní lidi, aby viděli, co jsem dokázala. Ti ostatní lidé s tím často souvisí, protože spoustu lidí (a mě taky!) motivuje, když můžou někomu sdělit své pokroky. Konec konců ať každému pomáhá cokoliv, je důležité si stále připomínat proč to dělám.

Za předpokladu, že mám dobrou motivaci můžu pokračovat. Ale co když nevím kam? Co když nevím kam vlastně chci směřovat. Teď už mluvím hlavně o životě. Ano, zase mě přepadá deprese z životní nejistoty a z toho, že si nedokážu říct to slavné "We can do it" a opravdu jít a "do it". Nerozumím tomu, kam se poděly všechny moje motivace a proč se mi ten systém tak sesouvá.

Nejspíš bych měla přestat psát. Nejspíš tenhle článek případného čitatele neoslní ani nenamotivuje, ale mně to nejspíš trochu pomohlo si ujasnit myšlenky! A nejspíš mi taky došlo, že jediné, čemu se pokusím oproti počítači vyhnout, bude ten restart! :)

Jak jsem čekala

2. června 2015 v 22:20
To, že si na něco nebo někoho v životě musíme počkat už dávno vím. Jednou, když jsem měla krizi mi to totiž řekl Bůh, teda farář, ale vím, že mi Bůh chtěl říct, ať si počkám, že přijde něco velkého! A přišlo, protože pár měsíců na to jsem si našla kluka! Nedopadlo to dobře, ale od té doby vím, že čekat se vyplatí. Je to tak ale pokaždé?

Občas se prostě stane, že čekáme a při tom dlouhém ustavičném vyčkávání si očekávané natolik zidealizujeme, že jsme pak víc zklamaní než potěšení, že jsme se dočkali. Očekáváme slunce a štěstí s místo toho přijdou přeháňky. Něco podobného a vlastně nepodobného se mi teď taky stalo...

Potkala jsem Janka - kluka, který má rád to co já, je vtipný a prostě si pořád myslím, že úžasný (a přesně pro mě!). Samozřejmě jsem věděla, že můj život neřídí pero Walta Disneyho a neočekávala jsem, že bychom se spolu někdy my dva mohli bavit, a vida, stalo se! K mému potěšení jsem zjistila, že je ještě úžasnější než jsem si myslela a dokonale si rozumíme. A pak přišlo to čekání.

Je to tak vždycky. Povídáte si, smějete se, prostě se škádlíte a potom čekáte, co udělá ten druhý. Já čekám, pořád čekám a místo toho, abych se dočkala nějakého rozsudku si spíš jen uvědomuji, že se celá omotávám kolem jeho prstů, což samozřejmě nechci. Pořád čekám na signál, který mi řekne, co se mu honí hlavou, jestli to celé má něco jako budoucnost a tak dále, ale bohužel, zatím pouze sedím s pořadovým lístkem u přepážky a za mnou sedí nejspíš další 4 zmalované kurvy.

Teď si říkám jediné - nechápu co jsem já husa čekala, happyend?! Leda tak u Walta!

Když nad tím vším přemýšlím a dumám, říkám si jestli tohle celé má vůbec nějaké východisko. Má cenu čekat a idealizovat i za cenu, že v drtivé většině případů budeme zklamaní a smutní, ale že možná taky přijde Walt a přikreslí nám kytici růží a piknikový košík pod strom v parku. Nebo je lepší neočekávat nic, doufat že se to všechno vyřeší a pak být překvapen? Ani jedna odpověď není správná nebo špatná. Záleží na nás, jestli chceme mít svá srdce pořád otevřená nebo je uzavřít a čekat na někoho, kdo náhodou přijde a rozmrazí ho.

Ačkoliv je to proti vší logice, stejně si vždy zvolím cestu očekávání a snění a budu doufat, že dostanu tu kytku a někdo mi zazpívá písničku. Nejspíš se tisíckrát zklamu a tisíckrát si řeknu, že příště se na všechno vykašlu, ale stejně si po tisícté první řeknu, že vždycky je naděje a že už jsem třeba konečně na řadě s tím happyendem!

Vždycky je naděje, pokud bojuje alespoň jeden poslední blázen.