Jak jsem vyrostla za půl hodiny

10. března 2015 v 21:55
Tak si sedím, poslouchám písničky a protírám si unavené oči, které slzí z ustavičného hledění do monitoru nebo do mobilu. Jo, tak přesně toto je druhý den mých jarních prázdnin. Tím nechci naznačit, že jsem maniačka a závislačka, které nemá nic lepšího na práci. Právě, že mám, ale mně se tak nechce!

Nejspíš byste si mysleli, že je to klasická puberťcáká lenost něco dělat, ale bohužel, je to horší. Tedy ráda bych moje "nechce" definovala, ale sama přesně nevím jak. Já vlastně nevím vůbec nic. Nic nevím, na nic nemyslím, nad ničím nepřemýšlím, jen chodím a jsem ztracená.

Když jsem začala žít svůj život, viděla jsem sotva na půl metru a všichni, kdo mě viděli, nade mnou šišlali a tahali mě za tvářičky, což mi nejspíš připadalo milé a dodalo mi to pocit, že život bude hrozná sranda a pohodička. Neříkám, že to sranda není, ale až taková pohodička ne. Postupem času zjišťuju, že čím jsem starší, tím míň lidí se nade mnou rozplývá a chystá mi jídlo a stará se o mě. Prostě stárnu a netuším co se sebou.

Netuším, co mám dělat, netuším co se mnou bude, netuším, čeho chci v životě dosáhnout, nevím jaká budu, nevím s kým budu. Zkrátka nevím vůbec nic, což pro mě - člověka, který potřebuje mít téměř ke všemu něco hmatatelného, velmi těžké smíření.

Když jsme děti, všichni kvůli nám zacpávají zásuvky a obrušují hrany stolu tak, aby se nám nic nestalo. Dělají to ještě nějakou chvíli poté, co se naučíme chodit, ale potom? Proč nás postupně nepřipraví na to, že to jednou skončí a prostě nás bezcitně hodí do vody, kde už není mamka s obědem a vyžehleným prádlem, a nechají plavat, i když jsme se to třeba ještě dost dobře nenaučili. Samozřejmě každý z nás si občas musí loknout vody, aby ho to vrátilo do reality, ale proč ti, kteří si svůj život už prožili, nemůžou instruovat nás mladé, jak se svým životem naložit a jak ho žít.

Vím, asi bych chtěla moc. Vlastně to ani nejde, protože osud každého z nás je jedinečný a nedá se naplánovat jako letní dovolená. Škoda. Kdyby to šlo, možná by bylo míň mladistvých v depresi, tedy "depresi".

Mám takovou chuť za někým přijít a poprosit ho, jestli by kvůli mě ještě na chvíli dal záslepky na zásuvky a koupil nůžky s kulatou špičkou, ale už to nejde. Budu dospělá. Nejde to...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Deutschfreundin Deutschfreundin | 21. dubna 2015 v 19:09 | Reagovat

I když jsi ztracená, pořád tady budeš mít ty supr kámošky, které budou bloudit s tebou a bude to strašná sranda. A pohodička. A víš to?

2 anccin-denik anccin-denik | 2. června 2015 v 22:24 | Reagovat

[1]: To je právě jedna z mála věcí, které mě v tomto drží nad vodou! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama