Březen 2015

Jak jsem vyrostla za půl hodiny

10. března 2015 v 21:55
Tak si sedím, poslouchám písničky a protírám si unavené oči, které slzí z ustavičného hledění do monitoru nebo do mobilu. Jo, tak přesně toto je druhý den mých jarních prázdnin. Tím nechci naznačit, že jsem maniačka a závislačka, které nemá nic lepšího na práci. Právě, že mám, ale mně se tak nechce!

Nejspíš byste si mysleli, že je to klasická puberťcáká lenost něco dělat, ale bohužel, je to horší. Tedy ráda bych moje "nechce" definovala, ale sama přesně nevím jak. Já vlastně nevím vůbec nic. Nic nevím, na nic nemyslím, nad ničím nepřemýšlím, jen chodím a jsem ztracená.

Když jsem začala žít svůj život, viděla jsem sotva na půl metru a všichni, kdo mě viděli, nade mnou šišlali a tahali mě za tvářičky, což mi nejspíš připadalo milé a dodalo mi to pocit, že život bude hrozná sranda a pohodička. Neříkám, že to sranda není, ale až taková pohodička ne. Postupem času zjišťuju, že čím jsem starší, tím míň lidí se nade mnou rozplývá a chystá mi jídlo a stará se o mě. Prostě stárnu a netuším co se sebou.

Netuším, co mám dělat, netuším co se mnou bude, netuším, čeho chci v životě dosáhnout, nevím jaká budu, nevím s kým budu. Zkrátka nevím vůbec nic, což pro mě - člověka, který potřebuje mít téměř ke všemu něco hmatatelného, velmi těžké smíření.

Když jsme děti, všichni kvůli nám zacpávají zásuvky a obrušují hrany stolu tak, aby se nám nic nestalo. Dělají to ještě nějakou chvíli poté, co se naučíme chodit, ale potom? Proč nás postupně nepřipraví na to, že to jednou skončí a prostě nás bezcitně hodí do vody, kde už není mamka s obědem a vyžehleným prádlem, a nechají plavat, i když jsme se to třeba ještě dost dobře nenaučili. Samozřejmě každý z nás si občas musí loknout vody, aby ho to vrátilo do reality, ale proč ti, kteří si svůj život už prožili, nemůžou instruovat nás mladé, jak se svým životem naložit a jak ho žít.

Vím, asi bych chtěla moc. Vlastně to ani nejde, protože osud každého z nás je jedinečný a nedá se naplánovat jako letní dovolená. Škoda. Kdyby to šlo, možná by bylo míň mladistvých v depresi, tedy "depresi".

Mám takovou chuť za někým přijít a poprosit ho, jestli by kvůli mě ještě na chvíli dal záslepky na zásuvky a koupil nůžky s kulatou špičkou, ale už to nejde. Budu dospělá. Nejde to...

radosti

10. března 2015 v 21:30
Už jste někdy někoho požádali, aby vám půjčil půl milionu? A nebo už někdo někdy požádal vás? Vět
šinou, když už něco takového potřebujeme, začneme slovy "Potřeboval bych od tebe maličkost..." případně "službičku".
Nejspíš málokdo z nás má na to, aby někomu doopravdy ty peníze půjčil, ale co se jen tak inspirovat slovem maličkost.

V našem životě se děje spousta věcí. Všichni si pamatujeme ty veliké - maturita, zásnuby,.. ale proč si málokdo z nás uvědomuje ty krásné maličkosti, které často prozáří celý den? V poslední době toho prozařování je docela zapotřebí, takže občas prostě neuškodí se večer zamyslet nad tím, co mě potěšilo, co mě zklamalo a co mě naštvalo.

Upřímně můžu říct, že je často dost těžké se povznést nad všechny ty věci, které nám znepříjemňují život, počínaje hnusným obědem, konče bývalým přítelem s novou holkou, o to důležitější však je si uvědomit ty drobné krásy světa. Tak třeba dneska, skoro nic jsem nestihla, celý den je upršený a všichni jsou otrávení. Druhá strana dnešního dne: super oběd, konečně jsme dokázali trochu sladit naši písničku (IMPOSSIBLE!).

Být sobecký v maličkostech a myslet na to, co nám udělalo radost, umí každý, úplně každý. Ale co teprve myslet na to, jak maličkostí potěšit někoho jiného! To umí bohužel už méně lidí. Nemyslím teď kupování dárků a nebo podobné věci, vždyť přece stačí málo - úsměv, kousanec do svačiny nebo jen pochvala a dobré slovo.

Často je těžké ve svém neštěstí najít kousek štěstí, který bychom mohli dát někomu jinému, ale o to krásnější je potom výsledek. A co je ještě lepší, záleží jen na nás, jestli se budeme topit ve svém smutku a litovat se, že život je nefér a nebo jestli raději uděláme někomu radost a z toho se pak stane malé potěšení i pro nás.

Tak co, stojí to za to?...