Říjen 2014

Enjoy the moment!

15. října 2014 v 15:48
Každý z nás ví, jak chutná cukr, jak chutná sůl, jak chutná maminčina česnečka a česnečka z pytlíku. Po chuti dokážeme rozlišit spoustu věcí, představovat si barvy, vnímat vůně a představovat si různé věci. Jsou snad hmotné věci a jídlo jediná věc, kterou můžeme skutečně ochutnat, nebo ji, ještě lépe, vychutnat?

Když jsem byla mladší a někdo předemnou řekl, že si vychutnává okamžik a nechce být rušen, nerozuměla jsem tomu tak, jako malé dítě pro svůj věk něco prostě nechápe. Myslím, že už se mi do tohoto taje podařilo částečně proniknout. Není to věc věku,ale spíš citové vyzrálosti a blabla... takže s tím jak stárnu a (ne)moudřím poznávám, jaké to je, když si uvědomím, že ten okmažik je něčím skutečně výjimečný, že chci, abych si ho pamatovala a že chci, aby mi proběhl před očima až budu ležet v posteli a umírat. Teď to zní morbidně, co?...

Vůbec nechci být morbidní, právě naopak! Za poslední dobu se mi stala spousta věcí, dobré i špatné. Samozřejmě, že špatné věci a nepříjemné rozhovory si nevychutnávám, ale je fakt, že si ty nepříjené věci pamatuju, a moc dobře!

Teď ale k těm dobrým. Tak třeba.. Byl večer 4.10. a v Písku byly hody, byla jsem stárka a byla to chvilka, kdy jsem měla sólo s Radkem. Byla jsem unavená po celém dni, skoro sem nemohla chodit, jak mě bolely nohy a muzika hrála dlouhé sólo. Řekla bych si "och jak nepříjemné".. v tu chvilku mi to tak vůbec nepřišlo, protože se svět okolo mě doslova točil, teda zastavil se a pro mě v tu chvilku existoval jenom Radek a jeho úsměv, který mi říkal "tak jsi to zvládla, jsem na nás hrdý". A mně nezbylo nic jiného, než si říct, že přesně pro tyto okamžiky žiju, kdy se zastaví svět a pro vás je jen jedna osoba a vy se cítíte, jakože nikdy neumřete a kdyby náhodou, tak přesně takhle krásně se u toho budete cítit.

Další z takových okamžiků se mi stal 11.10. - hody v Polešovicích. Nikdy jsem neuměla být tak výrazná, jako některé jiné kamarádky a bavit všechny ostatní. Jedenáctého se mi stala, obyčejná věc. Povídala jsem si s kamarádem, skvěle jsme se u toho bavili a nasmáli jsme se. Mluvili jsme spolu hodinu a půl a potom přišly tři sekundy, kdy jsem si uvědomila mezi všemi slovy a narážkami, jak je ten okamžik hezký. Nemyslím hezky zamilvovaný, v žádném případě, ale ta chvilka, kdy jste pro někoho jediní, je (aspoň pro mě) docela vzácná. Zkrátka jsem stála, uvědomovala jsem si jaké má oči, jaké má vlasy, úsměv a hlavně vychutnávala ten okamžik, obyčejný okamžik.

15.10., tedy asi 20 minut zpět jsem šla domů ze školy a měla jsem v uších sluchátka, šla jsem ulicí a sledovala jsem svoje nohy jak prostě samy od sebe jdou. Dneska jsem pokazila jednu písemku, jednu jsem napsala správně, takže obyčejný den. Přesto jsem měla a ještě pořád mám (!) pocit, že to je okamžik, který si chci založit do své videokroniky s názvem "Na smrtelnou postel". Tato kazeta nebude pojmenvoaná "můj nejšťastnější den" nebo třeba "den, kdy jsem zažila skutečný úspěch", jmenovala by se prostě "15. 10. 2014". Byl by to obyčejný den, kdy jsem byla šťastná jenom proto, že jsem se ráno probudila, že se mi povedla aspoň polovina toho, co se mělo povést, že jsem dnes nikomu neublížila, že jsem měla důvod ke smíchu, že jsem viděla své přátele..

A co z toho všeho plyne?.. Nic, co by nikdo něvěděl. Je zkrátka důležité umět si užít okamžik, i když to není to "nej", co jsme kdy zažili, umět si vychutnávat chvilky, kdy se nám něco povedlo a hlavně, uvědomovat si, že i přes úspěšnost "pouze" 50%, obyčejný zamračený den a nic speciálního se stále probouzíme, můžeme chodit a vidět svět v barvách.

P.S.: Ta česnečka ze sáčku vůbec není tak špatná jak tvrdí mýty!

P.P.S.: Ještě jednu věc bych si v životě chtěla vychutnat se vztyčenou hlavou - opravdový úspěch, o který jsem se zasloužila bez podfuků a kliček!