Srpen 2014

Aj keď padáš, já ťa vždy chytím

14. srpna 2014 v 17:49
Všimli jste si někdy, jak je celý ten svět hrozně přirozený a plynulý? Já jsem si toho všimla dneska. Zrovna jsem šla z obchodu a neměla jsem tašku, tak jsem si svých 6 rohlíků nesla pěkně v ruce a pak jsem si uvědomila tu úžasnou vesmírnou plynulost a vyronanost. Je to zvláštní, protože poslední 4 dny jsem strávila v nemocnici bez televize, počítače, téměř bez návštěv, prostě cela, ale neměla jsem vůbec sklony k tomu, abych přemýšlela (to bylo asi dobře!) a už vůbec ne nad takovými věcmi. Teď jsem doma a pořád myslím!

Proč mě vlastně napadá ta plynulost a tak vůbec? Tak třeba, uvědomili jste si někdy že jste smutní nebo třeba že jste zamilovaní? Byli jste někdy schopní zaznamenat přesně tu chvíli, kdy jste mohli říct "Teď jsem se zamiloval, přesně 14. 6. 2011 v 16:34"? Myslím, že to nejde a taky je pravda, že to je asi na zamilovávání nejkrásnější, ta plynulost!

Mně se toho na zamilovávání ale líbí mnohem víc! Myslím, že všechny anglicky a francouzsky mluvící země se nejspíš zamilovávají horlivějc! Anglický výraz pro 'zmilovat se' je fall in love (doslova "spadnout do lásky") a francouzsky je to tomber amoureux (opět "spadnout do lásky"). Opavdu Angličané i Francouzi doslova padají do lásky. Ale co my Češi? My jsme asi tak opatrní, že jsme si pro novou lásku museli vymyslet speciální slovo, protože se bojíme do toho přímo spadnout.

A vůbec? Jak je to s láskou na druhém konci světa? Je to jako Slunce, které svítí všude stejně, protože je to pořád to samé Slunce? Nebo snad Japonci milují jinak než Skoti? Chápu všechny různé etnické a menšinové rozdíly jako třeba, že Ind nepozve děvče na vepřový řízek, ale je to stejné? Taky je to první rande v kavárně, hezké úsměvy, polibek na konci? Liší se láska podle rovnoběžek? Vybízí se to vyzkoušet!

Možná, že když Angličani a Francouzi "padají do lásky" má jim to připomenout, že opravdu můžou spadnout. Ovšem jako protipól se nabízí fakt, že "Každý pád tě posune dál!"
Tak teď nevím, jestli je lepší padat a doufat, že dole bude síť a nebo se schovávat za jiná slova.

den č. 5844

6. srpna 2014 v 0:12
Milý Bože,

nedávno jsem si přečetla knížku Oskar a růžová paní a to mě teď nějak motivuje k tomu, abych ti napsala. Určitě víš, že nejsem stejně jako Oskar nemocná, ale doufám, že tě můj dopis ani tak nebude obtěžovat. Jistě toho máš spoustu, protože je teď noc a v noci určitě spousta lidí nejvíc sní a prosí tě, abys jim ty sny splnil.

Za 14 minut mi bude 16 let. To je ale věk, co? Je to celých 5844 dnů! Nikdy bych nevěřila že jsem schopná přežít tolik dnů! Díky tobě jsem měla možnost poznat svět. Určitě to všechno, co jsem prožila, byť si to třeba nepamatuju, mělo nějaký důvod a já už můžu jenom čekat, kdy se to opravdově projeví.

Tento dopis Ti vlastně nepíšu proto, abych si postěžovala. Vlastně ani nevím, proč jsem se rozhodla ho napsat, ale myslím si, že všechno co ke mně tak instinktivně dojde musí být správné.

Abych se tedy konečně dostala k tomu, co všechno Ti chci říct. ráda bych Ti řekla, jak moc jsem vděčná za to, že jsem. Můžeme toužit po penězích a po slávě a po úctě ale k čemu nám to bude když my nebudeme? Když už jsi mi teda dopřál to že jsem, tak bych Ti ráda poděkovala za to, jaká jsem. Vím, že bych měla být milé hodné a skromné děvče a ač to tak občas nevypadá, mylsím že taková jsem a doufám, že máš radost!

Doufám, že je Ti jasné, že charakter v dnešním světě (bohužel) už neznamená všechno, tak bych Ti taky ráda řekla, že jsem moc ráda za to, jak vypadám i přes to jak si pořád na všechno stěžuju. Vždyť ty to stejně všechno víš!

Moc ráda bych Ti taky poděkovala za to jaký mám život. Nejspíš si dostatečně nevážím toho, že žiju jak žiju a s kým žiju. Jsem moc ráda za to, že jsi můj život navedl k mým přátelům, že jsi mi ukázal vždycky správnou cestu a nikdy jsi mě nenechal ve štychu! Možná to občas vypadalo, že se na Tebe obracím jenom, když potřebuju a občas to tak bylo, ovšem poslední dobou mi to všechno dochází, ale vždyť Ty to víš!!

Babi růženka malému Oskarovi taky říkala, že na Tebe může mít každý den jedno přání. vím, že máš spoustu lidí, kteří si něco přejí. Ale je zrovna půlnoc a mám ty narozeniny, tak bych taky jedno měla.

Prosím, stůj nade mnou vždy když to budu potřebovat a veď mě životem tak, jako doteď!

Děkuji!
Anička

Sakra, co se to děje?!

4. srpna 2014 v 14:14
Nemůžu si pomoct, Já si prostě nemůžu pomoct. Tři panáky Becherovky a já si nemůžu pomoct a prostě ten článek musím napsat! Dneska jsem byla na srazu se spolužáky, přesněji jenom s chlapci, dívky jsou totiž asi dotčené a nebo spíš zaneprázdněné sexem v chlapci, které buďto sotva znají a nebo s nimi sexují protože jsou bohatí a hezcí.

Jak si tomám krucifix přebrat?! To je naše generace vážně tak nemocná, že 16-ti letá panna je příroní úkaz? Nebo to, že naivně očekávám, že když už o sobě slyším drb, že bude pravdivý alespoň ze 2% (opravdu jsem nekradla ve zdejší večerce!!!).

Je mi smutno z toho, že je nám 16 a všichni se snažíme chovat jako dospělí třicátníci stavějící si dům, často randící emancipované ženy a nebo jako lidé znudění svým životem. Upřímně já svůj život miluju. Jsem ráda 16-ti letá, mám ráda svoje kamarády, ráda dělám přesně to, co patří k životu puberťáka, který dospívá. Ráda nemám sexpřítele už v 15. Ráda dělám blbosti a piju Becherovku bez brzdy, ač toho následně lituji. Ráda se opaluju na lehátku a trhám rybíz, abych viděla zdejší partičku fotbalistů nahou do půl těla. Ráda se dozvídám drby o ostatních holkách, které se vtírájí do sluníčka dokonalosti Petra Stuchlíka. Miluji svůj život.

Jenom mě nějak začíná (a vím, že by nemělo a taky nemusí) trápit fakt, že lidí jako já je čímdál míň. Asi jsem z jiné doby, asi jsem naivní holka, která čeká na chlapce který jí bude stát za to, která očekává milé chování od lidí, ke kterým je milí, která očekává poděkování za to, že udělá něco pro jiné, ač by nemusela.

Je nám okolo 17 let. Jsme mladí, krásní a plní života. Můžeme všechno a svět nám leží u nohou. Tak sakra lidi, co je to s vámi že se zahazujete vymýšlením pohádek o neznámých lidech, že lezete do prdele někomu, kdo o vás neví, že spíte s klukem se kterým ani nechodíte, že se snažíte být dospělí, že se rozcházíte, protože je pro vás ten vztah už moc stereotyp?

To už jsme vážně tak rozežraní, že jsme do 17 zažili všechno a teď už se jenom nudíme svým vlastním životem?

Vzkaz pro Aničku na další den v 11:00 : Přečti si ty chyby cos tady nasekala, vyhoď papír s poznámkama z nočního stolku,který sis tam napsala, protože sis myslela, že tento článek napíšeš až zítra a hlavně tuto poznámku nemaž!! A ještě si jednou promysli název článku!

P.S. Tento článek jsem nakonec dopsala až den na to (ještě s hladinkou z předchozího dne) překvapená tím, co jsem dokázala vyplodit v takovém stavu! Název článku byl ponechám v původní verzi!