Waiting for (im)possible?

11. července 2014 v 11:57
Nikdy jsem neměla ráda čekání. Nemám ho ráda a ani ho nikdy mít ráda nebudu. Vždycky když mi někdo řekl "Chvilku si počkej" začala jsem šílet. Ne že bych byla nějaký rozmazlený fakan, co má všechno a hned, jak si vzpomene, ale nenáviděla jsem to. Moje mamka říká, že jsem bývala trpělivá, ale kde jsou ty časy?...

Od té doby, co jsem nastoupila na gympl jsem zjistila, že to čekání je hrůza, ale dá se to docela příjemně užívat, takže se učím, čtu, přemýšlím. Občas je hezké se zastavit jenom tak ve svých myšlenkách a prohrabovat se jimi. Říkám tomu "vyřešit MM" (myšlenkový mumraj).

Čekání se na lidech projevuje různě. Většinou si lidi klepou nohou, hrají s rukama nebo špulí rty. Já chodím. Ale vážně.. asi vypadám jako naprostý pitomec ale já chodím po peróně a a tancuju si a zkouším kroky! Škoda, že to nejde dělat při jakémkoliv čekání.

Naučila jsem se čekat na vlak. Naučila jsem se čekat na hranolky (které chci sakra za 2 minuty a ne za 3!!) Nikdy jsem se zatím nenaučila a nenaučím čekat na lidi. Sama jsem nedochvilná, to trochu pokrytecky přiznávám, ovšem nemyslím čekání na lidi jako čekání, ale prostě čekání.

Dlouhou dobu, fakt dlouhou dobu sjem čekala až najdu někoho - kluka, kamaráda, kamarádku, který mi porozumí. Kamarádku jsem našla a ne jednu, jsou to spřízněné duše. Kluka jsem už taky našla. Trvalo fakt dlouho nž jsem se dočkala někoho, kdo je stejný jako já, používá stejné výrazy, mluví stejně jako já a nemá rád stejné věci jako já. Čekala jsem +-24 měsíců. Dočkala jsem se a opravdu jsem ho našla. A co je na tom nejhorší?

Po dlouhém čekání čekám dál. Teď už nečekám na to až ho potkám, ale čekám až si uvědomí, že jsem čekala právě na něho. Až si uvědomí, že se chci dočkat.

Upřímně raději byhc čekala na ten vlak, protože u vlaku mám alespoň jistotu, že někdy přijede. Člověk prý ještě nikdy nespecifikoval nekonečno, snad jenom jako něco, co nikde nekončí. Čekání na něco, co se možná (asi, třeba, určitě) nestane je něco jako nekonečno - doufáte že to už sokončí a pořád nic až vás to úplně pohltí. U nekonečna mě asi pohltí černá díra ve vesmíru nebo mě sežerou skřítci, kteří budou mít růžové uši, ale u čekání na to, až mi napíše Výzva mě nejspíš pohltí faacebook. Už teď mě žvýká jako tři dny starý chleba a ne a ne mě vyplivnout nebo mi aspoň dovolit ostrhnout oči od toho okna v chatu.

Kéžby nebyl facebook, neexistovala fuknce "zobrazeno", nežili jsme mimo realitu, žili jsme pro okamžik a nemuseli čekat, až někdo bude on-line, kéžby!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama