all of me

23. července 2014 v 23:07
VZTAH
Vztah je obecná vlastnost konkrétního objektu nebo subjektu (entity), která se váže k jinému objektu nebo subjetku (entitě).

Přesně takhle se Wiki snaží popsat to, co má každý z nás kdekoliv, s čímkoliv, jakkoliv, s kýmkoliv. Popis je to strohý, fádní a nezajímavý, zkrátka nic neříkající, ovšem při bližším zamyšlení vystihuje naprosto všechno.

Vytvořit si vztah je poměrně jednoduché. Jako malá jsem měla takového bílého semišového jednorožce s růžovým ocasem. Můžu s jistotou říct, že jsem s ním měla vztah. Měla jsem ho moc ráda, dokázala bych si s ním hrát i hodiny, byl to můj jednorožec!

Byly mi asi tři a nevím jak se to stalo. ale vím, že se to stalo a doteď tomu nevěřím. Povídačky říkají, že prostě přišla a snědla mi čokoládu, další říkají, že prostě přišla jako cizinec a nikdo nevěděl odkud. Ať to bylo, jak to bylo, vzniklo z toho přátelství. Přátelství s Katkou. Později se odstěhovala. Dálka přátelství změnila, vyrostlo a dospělo, ale nezmizelo.

Já a moje sestra. vždcky jsme si byly blízké. Spousta fotek s tupými ksichty, společné Vánoce, návštěvy v rodinách, společný šatník, no prostě úplně všechno. Postupem času se rozdělily šatníky, fotek taky moc nemáme, ale o to je ten vztah vřelejší, souznění!

Já a základní škola. Devět let v prostředí, kde jsem potkala spoustu lidí. Spoustu jsem toho zažila, našla jsem přátele, utvořila jsem vztahy. Spousta jich ztroskotala. Jeden vydržel, asi potřeboval obnovu, ale je to zvláštní, najít něco ukryté pod ledem a zjistit, že to pořád funguje, že jsme obě pořád stejné.

Já a láska. Zatím se moc nepřátelíme. V tomto směru vztah obvykle fungoval pouze jednostranně, bohužel. Ovšem já mám daleko lepší vztah. Anička + víra = . Jak to říkají všechny ty motivační citáty "Never give up!"
Já a moji rodiče. V poslední době docela slýchávám, že když mi byly 4 roky, bylo to se mnou jednoduché, protože mi stačil bonbón a lehnout si pod trnku a byla jsem spokojená, když jsem byla smutná přišla jsem za mamkou, ta mě ojbala a všechno bylo zase v pořádku. Nevím, jak přesně popsat vztah s mými rodiči. Neumím moc dávat najevo city, takže neříkám, že je mám ráda. Jenom sedím a doufám, že to ví.

Já a folklór. Ani nevím, co k tomuto vztahu napsat. Víte, jaké to je když něco vidíte a prostě vám to nedá, musíte se začít pohupovat, klepat si nohou, chce se vám skotačit a úplně nevíte co se sebou? Tak přesně tohle jsem já a folklor. Přesně si pamatuju ten večer, kdy to oficiálně začalo. Bylo mi sotva třináct a všichni ti lidi byli už dospělí, měli cíl, už všechno věděli. Díky nim jsem objevila něco, co mě drží nad vodou, něco co si můžu zpívat ve sprše, něco co mi dává důvod k tomu abych byla tam, kde jsem, abych neutekla domů k televizi.

Já a můj pes. Teda už ne můj a ani ne pes. Je to zvláštní. Nikdy jsem nebyla milovník zvířat a docela mě obtěžovalo chodit s tím psem ven. Bylo to těsně po zimě minulý rok a já ji začala milovat. Každý den jsme byly na procházce, nutila mě běhat, byly jsme fakt kámoši. Nikdy nezapomenu na tu chvilku, kdy jsem uviděla ten černý pytel a potom jsem slyšela mamku, jak říkala, že ji zakopeme pod trnku. Zlomilo mi to srdce na milion kousků. Bylo to jako ztratit přítele, který ví vše.

Já a sport. Tento vztah se taky těžko definuje, popisuje a škatulkuje. Mám ráda sport, moc ráda se dívám na skoky do vody na olympiádě, taky fakt můžu mužský volejbal a hokej! Ten hlavně! Ty sexy upocené severské zarostené typy v té výstroji. Jo, ke sportu mám kladný vztah! Teda do té doby než ho musím provozovat sama.

Já a strach. Všeobecně vzato moc strašpytel nejsem. Je spousta věcí, které mě děsí, například bouřka, samota, odmítnutí,.. ale o to víc mě často motivuje vůle je překonat. Těžko říct. Ke strachu mám zvláštní vztah. Vím, že nechci aby tu byl, ale zároveň chci, aby zůstal, protože když se nebudu bát a budu mít všechno na dosah, ztratím cíle a nic mi nebude vzácné.

Já a moji přátelé. Mám spoustu přátel, mnoho kamarádů a ještě víc známých. Nikdy jsem neměla problém s tím, abych se jaksi začlenila do kolektivu a bavila se s ostatními. Když začnu od známých, charakterizovala byhc je jako lidi, které pozdravím, víme o sobě a to nám stačí. Kamarádi jsou lidi, se kterými se občas stýkám, máme spolu nějaký ten zážitek, ale není to přímý citový vztah. Slovo příel je pro mě úplně jiná dimenze! Přítel je někdo, kdo mě chápe a stojí při mě, byť nestojí vedle mě! To je přítel!

Já a vzdělání. V mých snech jsem už byla ledasčím. Byla jsem lékařka, právnička, doktorka, manažerka, hlasatelka v rádiu, letuška. Ať to bylo cokoliv, vždycky to vyžadovalo vzdělání. Možná bylo vždycky mým cílem být inteligentní a vzdělaná, protože ani jeden z mých rodičů nemá před jménem titul a hodněkrát v životě jim to zavřelo dveře. A nebo se chci prostě jenom vymanit z davu. A nebo chci být lepší než moje spolužačky z základky!

Já a peníze. Můj vztah k penězům byl vždycky velmi vřelý. Ano, jsem žena a mám ráda peníze! Ale to mají muži taky a ti, kteří říkají že ne, akorát pěkně kecají. S penězi jsem to měla vždycky velmi skromné, protože jsem neměla na každém prstu babičku nebo dědečka, kteří by si mě vydržovali. To mě asi taky z části naučilo šetřit. Myslím si, že se ve mě tak nějak zvláštně, ale dobře pomíchal poměr nedostatku a uvědomění. Bez peněz jsem pořád, ale o to víc si jich vážím, když je mám a musela jsem se na ně nadřít.

Já a víra. Upřímně řečeno to se mnou a vírou nebylo a stále ještě není uzavřená kapitola. Ano, věřím, že existuje Bůh, který všechno řídí. Bůh, který může dávat stejně, jako brát. Ale je tu spousta věcí, kterým nerozumím proč se staly a proto to můj vztah s Bohem posouvá trochu jinam. Nevím jestli je to dobře, ale je to moje rozhodnutí, moje volba jak bude můj vztah vypadat.

Každý vztah ať chceme nebo ne je buď o lásce nebo nenávisti. Nejspíš je divné, že to škatulkuju jenom do dvou krabic, ale stejně jsou to vždycky tyto dva city, jenom jejich koncentrace se mění. Přála bych si, aby víc vztahů bylo o lásce než o nenávisti. V mém životě jich zatím (díkybohu!) byla většina, teda asi skoro všechny, o lásce. Dokázala jsem si vytvořit vztah s mým semišovým jednorozčem, mám přátelství, které trvá už nejmíň 14 let, pořád je tu se mnou moje malá kníračka, mám folklór, který je jako rosa při začínajícím horkém dni - něco, co vás přinutí přežít celý den, aby jste to zítra ráno viděli znova. Mám hodně známých, kamarádů a přátel, kteří mě umí rozesmát, mám možnost se vzdělávat a potom mít i ty peníze. Mám skvělou sestru a rodinu, která mě podrží, když je třeba.


Navázat vztah je jednoduché. Proč ale většina těch vztahů nevydrží? Protože skoro všichni zvládnou tu jednoduchou část, ale kolik z nás má trpělivost a dokážou něco obětovat, aby udrželi přátelství, lásku? Jak moc dokážeme být trpěliví, ohleduplní, a milující?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama