Červenec 2014

all of me

23. července 2014 v 23:07
VZTAH
Vztah je obecná vlastnost konkrétního objektu nebo subjektu (entity), která se váže k jinému objektu nebo subjetku (entitě).

Přesně takhle se Wiki snaží popsat to, co má každý z nás kdekoliv, s čímkoliv, jakkoliv, s kýmkoliv. Popis je to strohý, fádní a nezajímavý, zkrátka nic neříkající, ovšem při bližším zamyšlení vystihuje naprosto všechno.

Vytvořit si vztah je poměrně jednoduché. Jako malá jsem měla takového bílého semišového jednorožce s růžovým ocasem. Můžu s jistotou říct, že jsem s ním měla vztah. Měla jsem ho moc ráda, dokázala bych si s ním hrát i hodiny, byl to můj jednorožec!

Byly mi asi tři a nevím jak se to stalo. ale vím, že se to stalo a doteď tomu nevěřím. Povídačky říkají, že prostě přišla a snědla mi čokoládu, další říkají, že prostě přišla jako cizinec a nikdo nevěděl odkud. Ať to bylo, jak to bylo, vzniklo z toho přátelství. Přátelství s Katkou. Později se odstěhovala. Dálka přátelství změnila, vyrostlo a dospělo, ale nezmizelo.

Já a moje sestra. vždcky jsme si byly blízké. Spousta fotek s tupými ksichty, společné Vánoce, návštěvy v rodinách, společný šatník, no prostě úplně všechno. Postupem času se rozdělily šatníky, fotek taky moc nemáme, ale o to je ten vztah vřelejší, souznění!

Já a základní škola. Devět let v prostředí, kde jsem potkala spoustu lidí. Spoustu jsem toho zažila, našla jsem přátele, utvořila jsem vztahy. Spousta jich ztroskotala. Jeden vydržel, asi potřeboval obnovu, ale je to zvláštní, najít něco ukryté pod ledem a zjistit, že to pořád funguje, že jsme obě pořád stejné.

Já a láska. Zatím se moc nepřátelíme. V tomto směru vztah obvykle fungoval pouze jednostranně, bohužel. Ovšem já mám daleko lepší vztah. Anička + víra = . Jak to říkají všechny ty motivační citáty "Never give up!"
Já a moji rodiče. V poslední době docela slýchávám, že když mi byly 4 roky, bylo to se mnou jednoduché, protože mi stačil bonbón a lehnout si pod trnku a byla jsem spokojená, když jsem byla smutná přišla jsem za mamkou, ta mě ojbala a všechno bylo zase v pořádku. Nevím, jak přesně popsat vztah s mými rodiči. Neumím moc dávat najevo city, takže neříkám, že je mám ráda. Jenom sedím a doufám, že to ví.

Já a folklór. Ani nevím, co k tomuto vztahu napsat. Víte, jaké to je když něco vidíte a prostě vám to nedá, musíte se začít pohupovat, klepat si nohou, chce se vám skotačit a úplně nevíte co se sebou? Tak přesně tohle jsem já a folklor. Přesně si pamatuju ten večer, kdy to oficiálně začalo. Bylo mi sotva třináct a všichni ti lidi byli už dospělí, měli cíl, už všechno věděli. Díky nim jsem objevila něco, co mě drží nad vodou, něco co si můžu zpívat ve sprše, něco co mi dává důvod k tomu abych byla tam, kde jsem, abych neutekla domů k televizi.

Já a můj pes. Teda už ne můj a ani ne pes. Je to zvláštní. Nikdy jsem nebyla milovník zvířat a docela mě obtěžovalo chodit s tím psem ven. Bylo to těsně po zimě minulý rok a já ji začala milovat. Každý den jsme byly na procházce, nutila mě běhat, byly jsme fakt kámoši. Nikdy nezapomenu na tu chvilku, kdy jsem uviděla ten černý pytel a potom jsem slyšela mamku, jak říkala, že ji zakopeme pod trnku. Zlomilo mi to srdce na milion kousků. Bylo to jako ztratit přítele, který ví vše.

Já a sport. Tento vztah se taky těžko definuje, popisuje a škatulkuje. Mám ráda sport, moc ráda se dívám na skoky do vody na olympiádě, taky fakt můžu mužský volejbal a hokej! Ten hlavně! Ty sexy upocené severské zarostené typy v té výstroji. Jo, ke sportu mám kladný vztah! Teda do té doby než ho musím provozovat sama.

Já a strach. Všeobecně vzato moc strašpytel nejsem. Je spousta věcí, které mě děsí, například bouřka, samota, odmítnutí,.. ale o to víc mě často motivuje vůle je překonat. Těžko říct. Ke strachu mám zvláštní vztah. Vím, že nechci aby tu byl, ale zároveň chci, aby zůstal, protože když se nebudu bát a budu mít všechno na dosah, ztratím cíle a nic mi nebude vzácné.

Já a moji přátelé. Mám spoustu přátel, mnoho kamarádů a ještě víc známých. Nikdy jsem neměla problém s tím, abych se jaksi začlenila do kolektivu a bavila se s ostatními. Když začnu od známých, charakterizovala byhc je jako lidi, které pozdravím, víme o sobě a to nám stačí. Kamarádi jsou lidi, se kterými se občas stýkám, máme spolu nějaký ten zážitek, ale není to přímý citový vztah. Slovo příel je pro mě úplně jiná dimenze! Přítel je někdo, kdo mě chápe a stojí při mě, byť nestojí vedle mě! To je přítel!

Já a vzdělání. V mých snech jsem už byla ledasčím. Byla jsem lékařka, právnička, doktorka, manažerka, hlasatelka v rádiu, letuška. Ať to bylo cokoliv, vždycky to vyžadovalo vzdělání. Možná bylo vždycky mým cílem být inteligentní a vzdělaná, protože ani jeden z mých rodičů nemá před jménem titul a hodněkrát v životě jim to zavřelo dveře. A nebo se chci prostě jenom vymanit z davu. A nebo chci být lepší než moje spolužačky z základky!

Já a peníze. Můj vztah k penězům byl vždycky velmi vřelý. Ano, jsem žena a mám ráda peníze! Ale to mají muži taky a ti, kteří říkají že ne, akorát pěkně kecají. S penězi jsem to měla vždycky velmi skromné, protože jsem neměla na každém prstu babičku nebo dědečka, kteří by si mě vydržovali. To mě asi taky z části naučilo šetřit. Myslím si, že se ve mě tak nějak zvláštně, ale dobře pomíchal poměr nedostatku a uvědomění. Bez peněz jsem pořád, ale o to víc si jich vážím, když je mám a musela jsem se na ně nadřít.

Já a víra. Upřímně řečeno to se mnou a vírou nebylo a stále ještě není uzavřená kapitola. Ano, věřím, že existuje Bůh, který všechno řídí. Bůh, který může dávat stejně, jako brát. Ale je tu spousta věcí, kterým nerozumím proč se staly a proto to můj vztah s Bohem posouvá trochu jinam. Nevím jestli je to dobře, ale je to moje rozhodnutí, moje volba jak bude můj vztah vypadat.

Každý vztah ať chceme nebo ne je buď o lásce nebo nenávisti. Nejspíš je divné, že to škatulkuju jenom do dvou krabic, ale stejně jsou to vždycky tyto dva city, jenom jejich koncentrace se mění. Přála bych si, aby víc vztahů bylo o lásce než o nenávisti. V mém životě jich zatím (díkybohu!) byla většina, teda asi skoro všechny, o lásce. Dokázala jsem si vytvořit vztah s mým semišovým jednorozčem, mám přátelství, které trvá už nejmíň 14 let, pořád je tu se mnou moje malá kníračka, mám folklór, který je jako rosa při začínajícím horkém dni - něco, co vás přinutí přežít celý den, aby jste to zítra ráno viděli znova. Mám hodně známých, kamarádů a přátel, kteří mě umí rozesmát, mám možnost se vzdělávat a potom mít i ty peníze. Mám skvělou sestru a rodinu, která mě podrží, když je třeba.


Navázat vztah je jednoduché. Proč ale většina těch vztahů nevydrží? Protože skoro všichni zvládnou tu jednoduchou část, ale kolik z nás má trpělivost a dokážou něco obětovat, aby udrželi přátelství, lásku? Jak moc dokážeme být trpěliví, ohleduplní, a milující?

Moře myšlenek

21. července 2014 v 20:53
Zrovna teď mám (už asi dva měsíce) rozečtenou knížku - Postel. Je to u klukovi, který rád chodí nahý a jednou se prostě rozhodne, že nevstane z postele, protože ho nebaví život. Začne jíst a ničit život své rodiny a přiberena neskutečných 600 kilo!

Tak mi na mysl přichází, jak je možné, že jsme schopni ublížit někomu, byť třeba nehneme ani prstem. Vlastně mu ani nic nemusíme říkat. Prostě jedním rozhodnutím změním život jinému člověku, nebo dokonce dalším.

Je to podobné jako s hráčem na automatech - jeho zábava zničí život celé rodině. Jenom nemůžu pochopit jednu věc, nerozumím tomu, jestli ten člověk, který takto ničí život ostatním nevidí, cot dělá, je mu to jedno a nebo je jenom sobec. Nejspíš je to kombinace všech tří vlastností, ale pokaždé se liší koncentrací. Myslím si, že nejhorší že všech těch je sobeckost.

Umět něco darovat je občas těžké, zvlášť pokud sami žijeme v nedostatku, ale o to hezčí je to pocit. Nejkrásnější je potom jenom pozorovat tu radost, zvlášť u těch nejmenších dětí. Dáte jim bonbón a jakoby jste jim dali celý svět. A proč nedarovat někomu svět, když pro vás je to pouze "kamínek na cestě"

Darovat někomu svět. Znamená to darovat někomu život? Darovat sebe? Můžeme být někomu celým světem a tedy celým životem? Můžeme vůbec darovat něco, co nám vlastně nepatří? Život nám dal Bůh. Díky Bohu (a evoluc, vědě, vývoji,..) jsme tam kde jsme a vlastně kde být máme. Všichni, ať se nám to líbí nebo ne, žijeme přesně tam, kde máme být a děláme přesně to co máme dělat tak, aby to zapadalo do světového plánu. Někdo tomu říká osud, jiný karma, někdo to svádí na minulý život, podle mě za to všechno může Bůh. Můžeme ovlivnit sůjv osud? Myslím si, že do jisté míry ano, ale na každého z nás v životě čeká něco čemus e zkrátka nevyhneme. něco co nám potká a můžeme to maximálně oddalovat.

Tolik otázek a tak málo odpovědí... ale kde ty odpovědi jsou?

disappointment-letdown-frustration

15. července 2014 v 21:05
Vždycky, když sleduju nějaký strašidelný film a přijde ta situace, kdy hlavní hrdina zachází za roh v temném psychiatrickém ústavu, si říkám 'a teď se připrav, přijde něco eho se lekneš '. Vezmu si polštář a začnu ho žmolit v rukách a schovávat si oči dlaněmi. Bohužel to nikdy nepomůže, stejně se leknu!

V životě se spousta situací, na které se snažíme připravit. Od přírodních katastrof až po návštěvu příbuzných, což je vlastně téměř to samé. Schováváme věci, které by nám byly drahé při zničení nebo při jejich zkritizování. Připavujeme se na spoustu tupých dotazů jako třeba "kdy budete mít děti?" "proč spolu žijete na hromádce?" "proč mi vás pes ojíždí kabelku?" a podobně. Můžeme si vymyslet spoustu odpovědí, které danou situaci aspoň trochu vyřeší a uklidí do šuplíku a hned poté, co za návštěvou zamkneme dveře, bude všechno v pořádku. S přírodní katastrofou je to složitější. Teda bývalo to víc, ovšem my lidé si najdeme v současnosti cestičku u v betonu, takže díky domům z lehkých materiálů, evakuaci lidí v některých oblastech přecházejí přírodní katastrofy téměř s úsměvem.

Jo jasně, na každou takovou věc se můžeme připravovat dopředu. Můžeme si říkat, že to nějak přečkáme a že to vlastně nic nebude a že je to vlastně pitomost. Bohužel to, že je na to člověk připravený neznamená, že to zvládne taky tak lehce přijmout.

Jako třeba ta scéna v hororu. Připravuju se na ni, přinesu si polštář, zakryju si oči, vím že tam bude ale stejně se vždycky leknu. Když vyklepávám dort z formy - vím, že to bouchne, jsem na to připravená ale stejně sebou vždycky cuknu leknutím.

Takových situací, na které se nikdy dostatečně nepřipravíme, je asi milion. Pro mě je asi ze všech nejhorší odmítnutí. Je fakt, že většinou všechny ukecám, takže se odmítnutí až tak často nedočkám. Vždycky si ze začátku říkám, že si nesmím nic slibovat, snažím se si vsugerovat, že to prostě nemusí vyjít, ale bohužel. Nevím jestli je to povahou nebo jenom mladistvá naivita ale upřímně? Je to asi nejdebilnější vlastnost, kterou mám - slepá víra.

Věřím, věřím slepě a věřím, že ta slepá víra zmizí. Je slepé věřit, že slepá víra zmizí?

Waiting for (im)possible?

11. července 2014 v 11:57
Nikdy jsem neměla ráda čekání. Nemám ho ráda a ani ho nikdy mít ráda nebudu. Vždycky když mi někdo řekl "Chvilku si počkej" začala jsem šílet. Ne že bych byla nějaký rozmazlený fakan, co má všechno a hned, jak si vzpomene, ale nenáviděla jsem to. Moje mamka říká, že jsem bývala trpělivá, ale kde jsou ty časy?...

Od té doby, co jsem nastoupila na gympl jsem zjistila, že to čekání je hrůza, ale dá se to docela příjemně užívat, takže se učím, čtu, přemýšlím. Občas je hezké se zastavit jenom tak ve svých myšlenkách a prohrabovat se jimi. Říkám tomu "vyřešit MM" (myšlenkový mumraj).

Čekání se na lidech projevuje různě. Většinou si lidi klepou nohou, hrají s rukama nebo špulí rty. Já chodím. Ale vážně.. asi vypadám jako naprostý pitomec ale já chodím po peróně a a tancuju si a zkouším kroky! Škoda, že to nejde dělat při jakémkoliv čekání.

Naučila jsem se čekat na vlak. Naučila jsem se čekat na hranolky (které chci sakra za 2 minuty a ne za 3!!) Nikdy jsem se zatím nenaučila a nenaučím čekat na lidi. Sama jsem nedochvilná, to trochu pokrytecky přiznávám, ovšem nemyslím čekání na lidi jako čekání, ale prostě čekání.

Dlouhou dobu, fakt dlouhou dobu sjem čekala až najdu někoho - kluka, kamaráda, kamarádku, který mi porozumí. Kamarádku jsem našla a ne jednu, jsou to spřízněné duše. Kluka jsem už taky našla. Trvalo fakt dlouho nž jsem se dočkala někoho, kdo je stejný jako já, používá stejné výrazy, mluví stejně jako já a nemá rád stejné věci jako já. Čekala jsem +-24 měsíců. Dočkala jsem se a opravdu jsem ho našla. A co je na tom nejhorší?

Po dlouhém čekání čekám dál. Teď už nečekám na to až ho potkám, ale čekám až si uvědomí, že jsem čekala právě na něho. Až si uvědomí, že se chci dočkat.

Upřímně raději byhc čekala na ten vlak, protože u vlaku mám alespoň jistotu, že někdy přijede. Člověk prý ještě nikdy nespecifikoval nekonečno, snad jenom jako něco, co nikde nekončí. Čekání na něco, co se možná (asi, třeba, určitě) nestane je něco jako nekonečno - doufáte že to už sokončí a pořád nic až vás to úplně pohltí. U nekonečna mě asi pohltí černá díra ve vesmíru nebo mě sežerou skřítci, kteří budou mít růžové uši, ale u čekání na to, až mi napíše Výzva mě nejspíš pohltí faacebook. Už teď mě žvýká jako tři dny starý chleba a ne a ne mě vyplivnout nebo mi aspoň dovolit ostrhnout oči od toho okna v chatu.

Kéžby nebyl facebook, neexistovala fuknce "zobrazeno", nežili jsme mimo realitu, žili jsme pro okamžik a nemuseli čekat, až někdo bude on-line, kéžby!

Kdy se to stalo?...

8. července 2014 v 12:45

No jo, já už stárnu! Včera jsem se objednávala po telefonu k zubařce a termínmé smrti stanovila na 7.8. - den po mých narozeninách. A až to byla ta chvilka, kdy mi došlo, že budu mít zase narozeniny. Vždycky mám pocit, že všichni okolo mě mají pořád narozeniny jenom na mě se nějak nedostává. Docela dlouho mě to netrápilo, ale poslední dobou mi dochází, že už fakt stárnu. A podle čeho se to pozná?

1. Musím dělat věci, které nechci
Letos se toho na mě sesypalo fakt hodně a největší šutr je stárkování. Normálně to znamená trochu starostí (pro všechny se schopným stárkem). Můj stárek je asi trochu neschopný, takže musím dělat spoustu věcí, které dělat nechci a vlastně ještě jako neplnoletá nesmím, ale who cares?! Škoda, že to nejde dělat jako před 10 lety, prostě jsem řekla, že jsem moc malá a nemusela jsem nic.

2. Musím dodržovat pravidla
Nesnáším pravidla, ale vážně, nenávidím je! Vždycky, když mi někdo řekne, abych něco udělala, už z přirozenosti to prostě dělat nebudu! A ještě nesnáším normy a podobné pitominky, které se bohužel dospělým nevyhýbají. Docela mě štve, že při práci a povinnostech mě všichni berou jako dospělou, ale jinak se mi dospělost vyhýbá.

3. Nesmím chodit nahá na veřejnosti
Teď ani nevím, jestli tento bod potřebuje komentář. Je mi to fakt líto, protože co je pohodlenější než nic?!

4. Musím platit plné jízdné v MHD
Čtvrtý krok je absolutně největší pi**vina, kterou kdo kdy vymyslel. Mohl by mi někdo vysvětlit, jakým právem mám platit víc než osmileté dítě ve vlaku, když to děcko stejně skáče po třech sedačkách, kdežto já sedím na jedné jediné a ještě nikoho neobtěžuju drobením sušenek na zem??! A to samé na koupališti - vycákám snad víc vody než 4-leté dítě, abych platila o 10 Kč víc?

5. Musím slušně vyslechnout stupidní řeči starších lidí
Na toto téma znám jeden vtip : "Chlapec stojí na svatbě svého bratra u stolu s občerstvením a v tom na něho začnou povolávat starší dámy 'Ty budeš další, že?' Chlapce to trochu štve, ale přesto nic neříká. O dva měsícese koná pohřeb zesnulé tety a chlapec přijde za staršími dámami ze svatby a řekne jim : 'Ty budeš další, že?' "

6. Už nemám milion přání k vánocům a narozeninám
Vždycky, když se blížily Vánoce, začala jsem si vymýšlet, co všechno bych chtěla a jak by to mělo být zabalené. Co si přeju teď? Od předloňských Vánoc si přeju, aby mě nechali dívat se na Princeznu se zlatou hvězdou na čele a dali mi talířek cukroví! Jo a abych nemusela pořád uklízet, protože má někdo přijít.

7. Začínám si uvědomovat jak vypadám
Jako malá jsem byla buchta. Tlouštík. Cvalík, no jak kdo chcete! Jo dobře, asi jsem nebyla zase tak zakulacená, jak tvrdím, ale stejně... Nikdy mi nevadilo, že jsem měla velká stehna a krátké vlasy jako kluk, protože mě zrovna v tu chvilku zajímalo, že musím vyčistit potok a ne nějaký účes! Je štrašné, že teďka musím řešit jak vypadám, protože vstávat o těch 10 minut dřív a dát si o těch 10 koláčků míň je horší než natahování na skřipec!

A mimochodem... já si bez důvodu tancuju pořád! A to mi za měsíc bude 16 :D !!
Nechci být dospělá, chci si tak tancovat i když mi bude 35, nechci mít starosti nad něčím co stejně pořádně nezměním. Nechci dělat důležitá rozhodnutí, nechci mít vrásky a být stará a řešit jestli si na zahradu vysadím kaštan nebo magnolii. Nechci!

tajemství vesmíru vol. 1

6. července 2014 v 20:51
Odhodím tašku plnou věcí ze školy...
Dám si malinový dortík...
Začnu krmit svůj mozek vzpomínkami, články z časopisů internetu a myšlenkami...

Zrovna jsem dočetla článek o ideálním typu ženy, který mi řekl, že keždá žena by měla být "3D" - ve společnost Dáma, doma Dříč a v posteli Děvka. Říkám si jo, asi na tom něco bude pravda... jenom mě napadá otázka, kam se do toho krátkého úsloví poděl zbytek? Má ta 3D kočka být chytrá, hezká, iniciativní?.. Kde je teda to CH, H, I,..?!?

Události dnů posledních mi takřka nedají spát a to jenom z prostého důvodu - pomalu ale jistě přicházím na to, že pro většinu mužského pokolení je atraktivnější hloupá holka s poprsím č. 3 oproti chytré holce, která je na tom trochu hůř s prsama, nikoliv s rozumem a zábavností.

Říkám si, jaká zvrácenost!! Napadá mě spousta myšlenek typu "ženy patří do kuchyně" a emancipace a tak dále.. V dobách minulých byly ženy brány "do kuchyně" a jako továrny na děti, ale v dnešním světě je tomu jinak. Proč ale mají všichni ti chlapi potřebu mít vedle sebe spíš hloupou holku? Bojí se snad, že by chytrá partnerka pošramotila jejich ego?


Chlapci nebojte se, umíme být i hodné (když si nás někdo hýčká a zbožńuje nás!)
Holky, zkusme se v pátek večer vykšlat na CH, I, H,.. a vytáhněme radši dva páry tlustých zimních ponožek!

Forgive and forget

4. července 2014 v 23:44
Forgive and forget. Odpustit a zapomenout.

Jako malé dítě jsem byla vychovávaná k tomu, že je správné odpuštět. Ano je to správné. V Bibli říkají, že do ráje půjde jen ten, kdo je schopen odpustit. Že jestli sami chceme odpuštění, musíme taky sami odpustit.

Co je to odpuštění? Znamená odpustit zapomenout? Vyrovnat se s tím? Říct si, že mi to nevadí? Popsat odpuštění nejspíš nelze. Teda aspoň já to nezvládnu. Pro mě odpouštění zatím nikdy nebylo těžké, nejspíš proto, že mi asi nikdo nikdy opravdově neublížil. Odpuštění pro mě bylo něco samozřejmé, něco co jsem chápala za správné, něco co chci umět i do budoucna. Zžírat se myšlenkami na něco, co bylo je bolestivé, skličující, láme to srdce. Bohužel nejenom jedno srdce. Snaha o odpuštění může být velká, může být obrovská, ale jsme schopni to udělat jen tak na lusknutí prstů, na počkání? Často to trvá celý život a občas se k tomu odpuštění stejně člověk nedostane.

Co je to zapomění? Zapomenout na křivdu, ublížení, způsobený zármutek je vlastně docela jednoduché. Lidský mozek je nastavený tak, že zapomíná některé informace a nahrazuje je těmi příjemnými, což pokládám za velkou, opravdu velkou výhodu. zapomenout na křivdu nebo špatné chování člověk vyžene z mysli. Nepřemýšlí nad tím každý den, ale co když to mozek jednoho dne zase vynese do éteru? Vzpomeneme si, co nám bylo ukřivděno a uvědomíme si, že jsme zapomněli, ale odpustili jsme?

Teď mě napadá jenom jediná myšlenka - Existují nějaké neodpustitelné věci?

Jde vlastně vůbec odpustit a zapomenout?...

The fairytale about me

4. července 2014 v 23:02
Byla jednou jedna holčička. Už si ani nevzpomínám jak se jmenovala, snad Anička?... Už vážně nevím. Vlastně ji znám jenom z vyprávění mých kamarádů. Byla to prý hodná holka, která měla pouze občas sklony ke špatným věcem, asi jako ta opice v cirkuse co občas kouří, ale jinak poslušně panáčkuje. Byla strašpytel a posera, bála se tmy, slepic a taky oslovování cizích lidí, převážně chlapců.

Jednou k ní přišel mladý chlapec. Jmenoval se Výzva. Byl docela vysoký, hubený a tmavovlasý. Aničku moc zaujal a říkala si, co s tím udělá. Její povaha strašpytla jí toho moc nedovolovala, tak okolo něj jenom chodila a tajně snila.

Jednou, když měla Anička volnou chvilku a byla na Ksichtknize (sociální síť), řekla jí její kamarádka Dušička, aby se překonala a Výzvu oslovila. Po projítí všech možných situací a scénářů prostě zavřela oči a skočila do toho po hlavě! Díkybohu v bazénku byla voda, takže si nerozbila hlavu. Právě naopak začala plavat ve vodě! Nebyla moc dobrý plavec, tak ze začátku potřebovala záchraný nafukovací kruh, později se do toho tak vžila a plavala už sama. Už se nebála s Výzvou mluvit o všem.

Pár dnů po "skoku do vody" začala Anička přemýšlet. Ze začátku si sice hlavu nerozbila, ale co když půjed ještě dál? Co když bude plavat tak dlouho, až se utopí? Co když jí Výzva ublíží?

Anička zůstala plná otazníků a obav. Byla jich spousta ovšem jedna věc přehlušovala všechny ty ostatní emoce - naděje. Byla to naděje, která ji naplňovala spolu s vírou, že všechny ty otazníky jednoho dne zmizí a Výzva bude pokořen!