Not be a machine, be a human!

29. června 2014 v 21:11
Když mi byly čtyři roky, mamka mi vysvětlovala, že vždycky když budu mluvit s babičkou nebo dědou, musím být milá a zdvořilá, a že jsou staří lidé a musím jim pomáhat se vším s čím budu moct.

Když mi bylo asi osm, začala jsem často slýchávat větu: "Nezapomeň, že máš taky bráchu a ségru." Vždycky mě tato věta trochu naštvala, protože dělit se v dětství o cokoliv je prostě horší, než kdyby vám někdo řezal nohu. Nerozuměla jsem tomu, proč bych jim měla něco dávat, ale naučila jsem se, že to tak prostě je.

Když mi bylo dvanáct, došlo mi, že musím pomáhat všem lidem, ať jsou mladí nebo staří, když to potřebují. Došlo mi, že musím pustit pána s berlemi sednout v autobuse, že musím pomoct někomu, kdo spadl na kole a nemůže se zvednout, došlo mi, že musím být člověk s velkým Č.

Od té doby mi začalo docházet všechno, co mi kdo kdy říkal. Uvědomila jsem si, že někdy budu potřebovat pomoc a taky se mi jí dostane, uvědomila jsem si, že musím pomoct, když můžu. Uvědomila jsem si, že každý z nás má právo na to, aby mohl dělat to, co ostatní a že by neměl být omezovám kvůli barvě kůže, jazyku, kterým mluví, a nebo kvůli svému věku.

Dneska jsem se dívala na film Pianista (film z druhé světové války - židovská otázka, nelidské zacházení,..) a napadlo mě... Tehdy se z lidí naprosto vytratila lidskost. Někteří lidé se samozvaně jmenovali na post vyšší rasy, tudíž musela vzniknout i ta nižší. Chovali se k lidem jako ke zvířatům a to jenom proto ... vlastně nikdo přesně asi neví proč. Teď žiji v době, kdy válka skončila, lidé mají svobodu vyznání, svobodu slova, nejsou omezováni rasovou příslušností (tedy aspoň ne v naší zemi). Znamená to však, že ta lidskost mezi lidmi konečně je? Právě naopak. Pod svícnem bývá největší tma - hlásejme to, jak jsme si všichni rovni a ve skutečnosti? Ve skutečnosti v dnešní společnosti neustále funguje princip "vyšší" a "nižší" společenské vrsty. Pořád se někdo obohacuje na úkor druých lidí, pořád jsou tu lidé, kteří mají pocit, že by měli mít víc než všichni ostatní...

Na vlastní kůži jsem v poslední době pocítila onu nelidskost. Nedá se to srovnat s něčím jako byla druhá válka. Ovšem kolik lidí v dnešní době je ochotných ustoupit a udělat kompromis, dohodnout se? Kolik z nás si skutečně vezme jenom tolik, kolik potřebuje a zbytek nechá ostatním? Kolik z nás je ochotných jít skutečně "přes překážky ke hvězdám" pěšky a nepomáhat si přes známé, strýčky a obálky s penězi? Lidskost je to, že dáváte ze svého mála někomu, kdo má ještě míň, ne že rozdáváte až tehdy, když se s tím dávíte.

Náš profesor tělocviku jednou řekl, že by nechtěl být moc bohatý a dívat se na ostatní lidi, jak nemají co jíst. Podle mě je to nejkrásnější myšlenka, kterou jsem za poslední dobu slyšela...a taky něco, co bych v životě chtěla "dokázat"...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama