...and everything turned

6. června 2014 v 21:36
Poslední dobou mi škola nedává moc příležitostí k přemýšlení nad mým životem jako takovým. To až dneska..

Troufám si říct, že jsem za těch 15 (skoro 16!) let zažila opravdu hodně. Potkala jsem takovou spoustu lidí, kteří byli dobří, špatní no zkrátka různí. Vždycky, když se mě někdo na základce ptal, co je můj sen, tak jsem mu kromě pytle gumovým medvídků řekla, že bych si přála, aby mi vyšla škola. A doopravdy jsem myslela se vším všudy.

Když jsem přišla úplně poprvé do naší třídy a všichni tam seděli a už byli pohromadě a na mě zbylo sotva poslední místo, říkala jsem si, že to nemůže být dobré. Bála jsem se. Normálně se mi to nestává, ale to jenom proto, že jsem věděla, že teď mám šanci na nový začátek. Bylo to asi poprvé v životě, co jsem s klidem mohla říct, že jsem tu šanci nepropásla. Už milionkrát jsem psala, že jsem našla ty nejlepší lidi, co jsem mohla. Ale dovolím si učinit malé přiznání - absolutně netuším, jak jsme se začali bavit. No vážně, mám okno jak dveře! :D

V posledních dnech jsem si říkala, že jsem si před těmi 10 měsíci asi už vybrala všechno svoje štěstí. Mamka přišla o práci, ve škole docela kopr, chasa mě ignoruje. No zkrátka krizová situace...

Člověk, jakožto tvor inteligentní, je zvyklý se snažit přičinit o své štěstí sám. Já, jako tvor nejspíš neinteligentní, svými snahami často věci zhorším, takže se věšinou snažím vypadat jako silák, kterého nic netrápí. Zrovna teď čtu Deník Anny Frankové a je až neskutečné, jak se v tom poznávám - vždycky silná a když brečet, tak zásadně do polštáře.

A potom to přišlo... štěstí!! Zase tady bylo. ze strachu se stal vyplněný sen a splněný cíl. Uvědomuju si, že nemusím být nejlepší (i když je to vždycky lepší). Teda ano, musím být nejlepší, ale ne na papíře. vždyť přece můžu být nejlepší přítel, nejlepší člověk k tomu, aby se vám něko svěřil (to asi ne, stejně švechno vykecám O:) ) nebo třeba někdo s kým se vám bude prostě jenom dobře sedět. zázrakem jsem zvládla fyziku (INCREDIBLE!).

Ale celý důvod tohoto článku... Kvůli mamčině stavu v zaměstnání jsem nechtěla jet na kurz (zbytečně moc peněz a bla, bla, bla...). Nikdy bych nevěřila, že potkám lidi, kteří mi prostě řeknou: "Cheme abys jela, tak se o to nestarej, my to zařídíme." Když jsem to slyšela, pořebovala jsem si ještě jednou v duchu zopakovat, co mi říkají.

Přesně takto to vypadalo v mojí hlavě... V životě jsem potkala lidi, kteří mě pozvali na zmrzlinu, koupili mi pití, ale toto se mi nikdy nestalo. Nevím jestli se posílají děkovné kartičky, objímá se nebo se brečí. Já prostě říkám DĚKUJI, protože to pro mě obrovsky moc znamená. A už vím, jaké to je, když na vás někomu záleží.

DĚKUJI CÉČKO, MOJE MILÉ CÉČKO!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama