Červen 2014

Střelec

30. června 2014 v 14:41
Kousek za našim domem máme koleje. Údajně je to nejstarší železniční trať asi ..no z dob Marie Terezie? :D těžko říct! Každopádně jezdí se po ní už skoro 200 let! Asi před dvěma roky přišli nějací chlápci a řekli, že je to momentálně jediná trať snad v celé České republice, na které jezdí vlaky v opačném směru, a že se musí směr změnit. Kolik to udělalo zmatků, ale funguje to!!

Dneska udělala největší krok ve svém životě. Změnila jsem něco - "koleje" po kterých jezdím už 16 let. Možná to teď bude znít strašně debilně, ale poslala jsem žádost o přátelství a psala si s klukem mých snů!

Nikdy v životě jsem ni takového neudělala, protože jsem potřebovala přesně toho chlápka, který přijde a řekne, že se to musí změnit. Teda nebyl to chlápek ale Venda!

Občas jsem dubová palice a není možné se se mnou domluvit nebo mě přesvědčit. Jediný člověk, kterému se to fakt povedlo mi dneska dodal pocit, že jsem boží, výjimečná a že nemůžu být takový sráč. Tak jsem zavřela oči a zaklikla "Odeslat žádost o přátelství". A co se stalo?

Sotva za pět minut zasvítila taková ta minizeměKOUL(A)E a moje žádost byla přijata !Můj bože, hned v tu chvíli bych zvládla moonwalk, jak jsem měla lehké nohy!!

Další Everest byl přesvědčit mě, abych mu vůbec napsala a výledek? MISSION COMPLETE!!

Už nevím, co napsat, přijdu si jako osmiletá holka, kterou spolužák pozval na kopeček jahodové! No prostě božsky! Třeba bude lét fajnové, třeba bude všechno fajnové!

DĚKUJU VENDY!

P.S. : Trochu depresivní obrázky, co?! :D tak jeden veselejší, protože dneska máme šťastný den!!

Not be a machine, be a human!

29. června 2014 v 21:11
Když mi byly čtyři roky, mamka mi vysvětlovala, že vždycky když budu mluvit s babičkou nebo dědou, musím být milá a zdvořilá, a že jsou staří lidé a musím jim pomáhat se vším s čím budu moct.

Když mi bylo asi osm, začala jsem často slýchávat větu: "Nezapomeň, že máš taky bráchu a ségru." Vždycky mě tato věta trochu naštvala, protože dělit se v dětství o cokoliv je prostě horší, než kdyby vám někdo řezal nohu. Nerozuměla jsem tomu, proč bych jim měla něco dávat, ale naučila jsem se, že to tak prostě je.

Když mi bylo dvanáct, došlo mi, že musím pomáhat všem lidem, ať jsou mladí nebo staří, když to potřebují. Došlo mi, že musím pustit pána s berlemi sednout v autobuse, že musím pomoct někomu, kdo spadl na kole a nemůže se zvednout, došlo mi, že musím být člověk s velkým Č.

Od té doby mi začalo docházet všechno, co mi kdo kdy říkal. Uvědomila jsem si, že někdy budu potřebovat pomoc a taky se mi jí dostane, uvědomila jsem si, že musím pomoct, když můžu. Uvědomila jsem si, že každý z nás má právo na to, aby mohl dělat to, co ostatní a že by neměl být omezovám kvůli barvě kůže, jazyku, kterým mluví, a nebo kvůli svému věku.

Dneska jsem se dívala na film Pianista (film z druhé světové války - židovská otázka, nelidské zacházení,..) a napadlo mě... Tehdy se z lidí naprosto vytratila lidskost. Někteří lidé se samozvaně jmenovali na post vyšší rasy, tudíž musela vzniknout i ta nižší. Chovali se k lidem jako ke zvířatům a to jenom proto ... vlastně nikdo přesně asi neví proč. Teď žiji v době, kdy válka skončila, lidé mají svobodu vyznání, svobodu slova, nejsou omezováni rasovou příslušností (tedy aspoň ne v naší zemi). Znamená to však, že ta lidskost mezi lidmi konečně je? Právě naopak. Pod svícnem bývá největší tma - hlásejme to, jak jsme si všichni rovni a ve skutečnosti? Ve skutečnosti v dnešní společnosti neustále funguje princip "vyšší" a "nižší" společenské vrsty. Pořád se někdo obohacuje na úkor druých lidí, pořád jsou tu lidé, kteří mají pocit, že by měli mít víc než všichni ostatní...

Na vlastní kůži jsem v poslední době pocítila onu nelidskost. Nedá se to srovnat s něčím jako byla druhá válka. Ovšem kolik lidí v dnešní době je ochotných ustoupit a udělat kompromis, dohodnout se? Kolik z nás si skutečně vezme jenom tolik, kolik potřebuje a zbytek nechá ostatním? Kolik z nás je ochotných jít skutečně "přes překážky ke hvězdám" pěšky a nepomáhat si přes známé, strýčky a obálky s penězi? Lidskost je to, že dáváte ze svého mála někomu, kdo má ještě míň, ne že rozdáváte až tehdy, když se s tím dávíte.

Náš profesor tělocviku jednou řekl, že by nechtěl být moc bohatý a dívat se na ostatní lidi, jak nemají co jíst. Podle mě je to nejkrásnější myšlenka, kterou jsem za poslední dobu slyšela...a taky něco, co bych v životě chtěla "dokázat"...

time for silence

27. června 2014 v 23:12
Každá mladá maminka netrpělivě čeká na první slova svého dítěte. Někdo mluví hned, někdo později a někdo bohužel nikdy.

Naučit někoho mluvit tak, aby z něho padaly jenom smysluplné věty, chce píli, vytrvalost a snahu. Já si však myslím, že mnohem těžší je se naučit mlčet.

Spoustu slov během svého života pochytíme od jiných lidí, z knih, ze školy, z televze, ovšem naučit se mlčet ve správnou chvíli nás nenaučí (bohužel) nikdo. Je vůbec možné se to naučit? Můžeme umět reagovat správně a přiměřeně na každou situaci? Dá se naučit být neotravný?...

Těžko říct, poslední dobou si říkám, že to jde a docela dobře. Jediné co k tomu stačí je hodně vnímavosti a uvědomělosti. Naučit se poznat, kdy mlčet, trénuju už asi od 7 třídy, kdy jsem (KONEČNĚ!) pochopila, že možná všichni nechtějí slyšet všechny moje kecy. Možná to potom vypadá, že jsem uzavřená, samotářská a nevím jaká, ve skutečnosti dělám službu lidstvu.

Donedávna jsem byla zvyklá sdělovat všechny svoje pocity a názory nahlas a všem, což bylo jistě otravné. Teď myšlenky musejí projít cenzurou, abych je vůbec směla pustit na veřejnost a měly hlavu a patu.

Inu ne nadarmo se říká mlčeti zlato, mluviti stříbro. Zvlášť v situacích, kdy se zkrátka nic neříká.

Tak třeba... Máte přítele, který je do vás po třech týdech,jak tvrdí, zoufale zamilovaný, a vy si nejste jistí se sebou. On řekne "miluji tě" a co vy na to?
  1. v žádném případě neříkat "Joo, taky tě strašně miluju a chci s tebou strávit zbytek svého života a mít 15 dětí a ošklivého vypelichaného kokršpaněla" A proč?... Říct někomu ono bájné "miluji tě" si už žádá nějakou váhu a skutečnou odpovědnost za to, co cítíme, protože to není něco jako "kup toaletní papír"
  2. další, co by se nejspíš nemělo říkat je "děkuji". Přece jenom když vám někdo dá dárek, peníze,jídlo, oblečení, budiž. Tímto vám dává svoje srdce, daruje něco, co je jeho, ale nikdy to neměl v ruce, něco, co je tak důležité, že by bez toho nebyl... takže děkuji ne!
  3. další, co by se nemělo dělat, je absolutně odvádět řeč od tématu jako třeba "Kolegyně v práci zrovna prochází menopauzou a její manžel má milenku."
  4. věta "Dáme sex?" nejspíš vydrží pro krátkodobou přechodnou situaci, ale po skončení se stejně zeptá znovu..
Konec konců, na takovouto větu neexistuje správná odpověď pokud si nejste jisti. Lhát můžete, ale to se dřív nebo později vymstí. Můžete říct něco ve smyslu, že si nejste jisti, ale to ho jenom zbytčně raníte. A nebo se dá prostě jenom mlčet a situace vyplyne sama od sebe...

Mlčení je často bolestivé a mučivé, avšak v kolika případech vydá za 1000 slov.

P.S. dneska byla párty se septimou!! Nejvíc crazy "akce" za poslední dobu! Adam boží, všechno boží. NOT IN LOVE 8)

...and everything turned

6. června 2014 v 21:36
Poslední dobou mi škola nedává moc příležitostí k přemýšlení nad mým životem jako takovým. To až dneska..

Troufám si říct, že jsem za těch 15 (skoro 16!) let zažila opravdu hodně. Potkala jsem takovou spoustu lidí, kteří byli dobří, špatní no zkrátka různí. Vždycky, když se mě někdo na základce ptal, co je můj sen, tak jsem mu kromě pytle gumovým medvídků řekla, že bych si přála, aby mi vyšla škola. A doopravdy jsem myslela se vším všudy.

Když jsem přišla úplně poprvé do naší třídy a všichni tam seděli a už byli pohromadě a na mě zbylo sotva poslední místo, říkala jsem si, že to nemůže být dobré. Bála jsem se. Normálně se mi to nestává, ale to jenom proto, že jsem věděla, že teď mám šanci na nový začátek. Bylo to asi poprvé v životě, co jsem s klidem mohla říct, že jsem tu šanci nepropásla. Už milionkrát jsem psala, že jsem našla ty nejlepší lidi, co jsem mohla. Ale dovolím si učinit malé přiznání - absolutně netuším, jak jsme se začali bavit. No vážně, mám okno jak dveře! :D

V posledních dnech jsem si říkala, že jsem si před těmi 10 měsíci asi už vybrala všechno svoje štěstí. Mamka přišla o práci, ve škole docela kopr, chasa mě ignoruje. No zkrátka krizová situace...

Člověk, jakožto tvor inteligentní, je zvyklý se snažit přičinit o své štěstí sám. Já, jako tvor nejspíš neinteligentní, svými snahami často věci zhorším, takže se věšinou snažím vypadat jako silák, kterého nic netrápí. Zrovna teď čtu Deník Anny Frankové a je až neskutečné, jak se v tom poznávám - vždycky silná a když brečet, tak zásadně do polštáře.

A potom to přišlo... štěstí!! Zase tady bylo. ze strachu se stal vyplněný sen a splněný cíl. Uvědomuju si, že nemusím být nejlepší (i když je to vždycky lepší). Teda ano, musím být nejlepší, ale ne na papíře. vždyť přece můžu být nejlepší přítel, nejlepší člověk k tomu, aby se vám něko svěřil (to asi ne, stejně švechno vykecám O:) ) nebo třeba někdo s kým se vám bude prostě jenom dobře sedět. zázrakem jsem zvládla fyziku (INCREDIBLE!).

Ale celý důvod tohoto článku... Kvůli mamčině stavu v zaměstnání jsem nechtěla jet na kurz (zbytečně moc peněz a bla, bla, bla...). Nikdy bych nevěřila, že potkám lidi, kteří mi prostě řeknou: "Cheme abys jela, tak se o to nestarej, my to zařídíme." Když jsem to slyšela, pořebovala jsem si ještě jednou v duchu zopakovat, co mi říkají.

Přesně takto to vypadalo v mojí hlavě... V životě jsem potkala lidi, kteří mě pozvali na zmrzlinu, koupili mi pití, ale toto se mi nikdy nestalo. Nevím jestli se posílají děkovné kartičky, objímá se nebo se brečí. Já prostě říkám DĚKUJI, protože to pro mě obrovsky moc znamená. A už vím, jaké to je, když na vás někomu záleží.

DĚKUJI CÉČKO, MOJE MILÉ CÉČKO!