Duben 2014

Teenage hell

25. dubna 2014 v 14:05
Žijeme v době, kdy teenagerům nezáleží na tom jaké mají známky nebo kam půjdou po střední škole. V dnešní době je nejdůležitější:
  • mít iPhone, nejlépe ten nejnovější - 5S
  • být oblíbený
  • mít to nejlepší oblečení, které budu nosit do školy jako na přehlídku
  • mít krásnou vysportovanou postavu
Co se týče iPhonů mám dojem, že v dnešní době fakt záleží pouze na tom, kdo a kde má "jablko". Když se nad tím zamyslím dochází mi, že je dost možné, že ta pár let, až budeme já a moji vstevníci plnoletí, budou rodiče svým dětem kupovat místo iPhonů nová auta a hezké byty někde v centru Brna. Ptám se sama sebe (protože ten iPhone nemám), jestli mi můj život přijde o něco chudší. A nenapadá mě ani jeden důvod. Lhala bych, kdybych řekla, že by se mi život s něčím tak skvělým nelíbil, ale ruku na srdce, na co mi bude něco co stojí 18 tisíc a má milion aplikací pro podnikatele, když mám sotva kredit?! Snad jenom občas vážně lituju toho, že mám můj mobil z roku 2008, ale to jen ve chvílích, kdy si nemůžu přečíst SMSku kvůli nefungujícímu joysticku!


Myslím si, že oblíbenost se v dnešní době vede za ruku s nejlepšími značkovými věcmi. Dá se čekat, že lidi kteří budou mít to nejlepší, co si vyšší střední třída může dovolit, budou taky sebevědomí a budou všem ukazovat, co mají. Ale pravdou, která tu byla je a bude, nadále zůstává, že oblíbenost a přátele si nekoupíme... Opět musím uznat, že mít skvělé oblečení a být "dokonalý" je snem každého teenagera včetně mě. O to víc je však skvělejší, když najdete onu dokonalost, nejčastěji v podobě přátel, i s obyčejných třičkem, které vás stálo dvě stovky.

KRÁSNÁ vysportovaná postava... Toto, v dnešní době už ustálené, sousloví by se dalo taky charakterizovat jako synonymum pro sen každé ženy a mladé dívky. Dneska jsem nešla do školy, tak jsem měla hodně času si projít celou moji facebookovou zeď a začínám mít pocit, že v dnešní době není nejdůležitější se ke sportování správně namotivovat a dodat si chuť to zvládnout. V dnešní době musíte udělat asi pět věcí, aby jste vůbec mohli začít sportovat.
  1. Olajkovat na facebooku asi patnáct stránek s tématikou "fitness girls", "fitness motivation", "motivation", "daily workout" a tak dále a tak dále..
  2. Udělat si svoji fotku, nejlépe co nejmíň oblečený a napsat k ní, že by jste se sebou měli něco dělat.
  3. Koupit si nové příšerně předražené Nike tenisky na běhání a dát jejich fotku na Facebook, abych všichni viděli, že se se sebou chystáte něco dělat.
  4. Napsat si status, že jdete běhat, případně něco typu "Tak a už cvičíme, doufám že do léta bude postavička..". Případně se začít dotazovat, jestli někdo nezná nějakou super dietku.
  5. Zveřejnit na facebooku trasu z nějaké smartphone aplikace, kterou jste uběhli , dát si tam fotku, když běháte a nebo případně zveřejnit vaše "pocity" že se cítíte UBĚHANĚ a napsat, jak necítíte lýtka.
Jasně, já moc fandím všem, kteří se se sebou rozhodli něco udělat (momentálně mezi ně patřím i já). Jenom nějak nemůžu pochopit, proč mají všichni potřebu všem dokazovat, že něco podobného dělají. Moje kamarádka Venda mi vždycky říká, že to nedělám pro léto, že to nedělám, aby to viděli ostatní, ale že to dělám pro sebe. Nějak mi tato myšlenka vlezla do hlavy.

Takto nějak vypadá moje facebooková zeď.. Člověka by to postupně odradilo od toho sportu. Nemluvě o tom, že by mě zajímalo, když z mých přátel má asi 50 olajkovanou nějak "motivační" stránku, jestli se sebou všichni něco dělají, nebo doma sedí, čumí na cizí vysportované ploché břicho a žerou u toho čokoládu...


A tohle moudro nejspíš vyřeší dietu nás všech.. :)

Nothing About Everything

16. dubna 2014 v 19:17
Prší-svítí-prší-svítí-prší-svítí...dobrá-špatná-dobrá-špatná-dobrá-špatná.. nálada, počasí no prostě všechno.

Je jaro, krásné jaro. Kytičky kvetou, včeličky létají, sluníčko svítí, mráčky prší, berušky žerou mšice a mě chytá splín. Nevím jestli je to tím, že budou Velikonoce, které bytostně nesnáším a nebo proto, že zjišťuju, že jsem vlastně umíněná koza, co si neumí vybrat. Mám problém s vybíráním zmrzliny, botů, mužů, no prostě všeho...

Můj život je jako vesmír, ale teda možná ten vesmír bude trochu jednodušší. Je to pořád dokola, jako na kolotoči. Možná, že to přirovnání bude docela trefné, vzhledem k tomu, že se mi dělá špatně z kolotočů a poslední dobou i z ných komplikovaných vztahů-nevztahů.

Zjišťuju, jak je jednoduché se do někoho zakoukat. Vždycky jsem si myslela, že když má někdo přítelkyni, že to není žádný problém, protože přece "Každý vozík se dá odpojit.". Poslední dobou, teda vlastně až dneska ve vlaku, mi to došlo. Ano, vozík můžeme odpojit, to rpoblém není, ale můžeme někoho přinutit, aby nás měl rád? Můžeme být beztrestně manipulátoři lásky, kteří ničí druhým život a sami z toho dokáží profitovat?

Možná, že odpojování cizích vozíků je docela jednoduché, přece jenom přimět někoho, aby vás políbil, je jednoduché... ale bude vás ten dotyčný mít rád? Nebude a konec konců, měli by jste se rádi vy, kdybyste to udělali?

Je fakt, že ačkoliv říkám, že odpojování vozíků není problém, tak bych se sebou asi nevydržela.

Je to docela škoda, zvlášť pokud vím, že někdo komu možná stačí docela málo k odpojení onoho vozíku tu bude už jenom chviličku a já se na něho vlastně ani nezvládnu podívat, jak se mi líbí. Sranda, co?

Dneska jsem v tom vlaku četla jeden citát

Po přečtení a detailním duševním rozboru jsem konstatovala, že můj svět určitě nebude, protože nejsem schopná se na někoho usmát, natož s ním promluvit...docela bída, co?

Ale ano, i my tiší snílci máme své chvilky, obvykle okolo půl 4 ráno... škoda jen, že si neumím vybrat, protože když bydlíte od někoho asi 300 kilometrů, nebude z toho nic, snad jenom kyber-přátelství.

Mimcohdoem Filipe, kdyby sis toto všechno četl, tak ano, tím "za krátko odcházejícím člověkem", co na sobě má připojený vozík, myslím přesně tebe!! ;)


Je jaro, okolo mě je asi tisíc dvě stě padesát šest párů, které mají potřebu dokazovat celému světu jak se milují. Já sedávám sama ve vlaku a přemýšlím.. a vlastně ještě nadávám na lidi co potřebují, aby celý svět viděl, že si zrovna teď dali pusu. Jaro je vlastně docela depresivní. A nebo si za to můžu sama? Co když to mám celou dobu na dlani opravdouvou lásku a já prostě kýchnu a ona zmizí jako peříčko, které odletí? Jsem masochista nebo mám strach z lásky z velkým L?

Ať je to tak či onak, žiju jenom jednou a jestli se mám užírat doma, tak to radši umřu rovnou! Proto hlásám všem :

...a nebo taky