připoutaná

13. listopadu 2018 v 14:55
Můj milý příteli,
i když se sebou sama bojuju, abych Ti nepsala, musím Ti napsat, protože se tak trápím. Je to teprve chvilička, co jsme se neviděli (minimálně oproti tomu dlouhému životu co jsme vedli, než jsme se poznali...) a ty mi tolik chybíš! Vlastně, to jak moc mi chybíš dokážu vystihnout pár řádky. Tak teda, takhle je pro Tebe.

Chybíš mi.
Ani ne tak Tvoje pohlazení po tváři,
jako dotek
na duši.
Zase ztrácím pevnou půdu pod nohama,
milý Příteli,
zase jsem v tom
až po uši.

Poslední tři dny, od doby kdy jsme se potkali naposledy, musím pořád přemýšlet na tím, proč i když se cítím šťastná a vím, že vedle sebe mám někoho, kdo je mi blízký, nedokážu Tě potkávat, aniž by to se mnou nepohlo. Připadám si trochu jako vězeňkyně. Jako vězeňkyně, kterou jednou spoutali a už jí nedali klíč. Jak je tenká, ta hranice mezi tím, kdy tě k někomu poutají city a tím, kdy se cítíš k někomu připoutaný doživotně a i když bys ho chtěl nechat jít, nejde to...
Víš, tak mě napadá, ne každá pouta musí být z kovu, aby tě připoutala na jedno místo. Co myslíš?
 

druhé šance?

12. září 2018 v 13:04
Kdybych měla spočítat, kolikrát jsem v životě něco totálně podělala, nestačily by mi všechny prsty, co mám. Možná ani prsty mých kamarádů. Kdo mě zná, ví že jsem přirozený talent na to, někde seo zapomenout zmínit, říct něco nevhodného nebo udělat nějakou kravinu. Musím ale říct, že jsem přišla na jednu zásadní věc a to, že něco posrat je vlastně hrozně jednoduché, to dovede každý. Horší část je pak to napravování. V tom už zase takový master nebudu...

Podle mě se v dnešní době se slova promiň nebo omlouvám se stala přežitkem, kterému se vyhýbáme. Ale jde mi hlavou proč? Proč je často tak těžké se omluvit, že jsme něco pohnojili. Odpovědí je asi nekratší slovo, které toho vystihuje tolik - ego. Ego je to, co z nás dělá neskutečně hrdé a zároveň neskutečně maličké lidi. To, proč neumíme říkat omlouvám se, protože bychom se cítili maličcí. To, proč nás pálí vypustit z úst promiň, protože už bychom nebyli neomylní bouráci, kterým patří svět.

Právě jsem napsala větu 'A přitom to jsou jen slova', ale musím ji smazat. Ono je to právě naopak. Tohle nejsou jen slova. Teda jsou, ale je to podobné jako přísloví, kteřé říká moje máma - Papír snese všecko! Můžete je říct kdykoliv se vám bude chtít, ale stejně podle mě nebudou fungovat tak, jak mají, dokud je nebudete myslet doopravdy. Tak jako slova na papíře, kam můžete napsat cokoliv, ale dokud to nejste schopni vypustit z úst před tím, komu patří, jako by neexistovaly.

Ale co přijde po tom? Po čem? Přeče po tom, co se poperete se svých egem, udupete ho do maličké krabičky a dokážete s pokorou říct, že jste něco posrali a moc vás to mrzí...
Pak je čas na fyziku. Podotýkám ně fyzično! Jak říká Newton, každá akce musí mít zákonitě svoji reakci. A to je ten bod, kvůli kterému mi hlavou běhají všechny tyhle myšlenky. Když už jste schopni si přiznat, že jste něho fakt pohnojili, ale odpuštění se vám nedostane. Je to ale dobře? Měli bychom ospouštět všem, kteří nám kdy nějak ublížili a dávat jim druhé šance jen proto, že nám dávají najevo, že jim puká srdce od lítosti?

Ty dvě slova mě ničí. Druhá. Šance. Vlastně nevím, co si o nich myslet. Tváří se tak formálně, jako by říkaly, že jsou hrozně moc oficiální a že se nic neděje, že jde jen o další bezvýznamný pokus. Jenže co když ne? Co když některé druhé šance mají za tečkou pachuť hořkosti a jsou cítit jako smutek? Co když některé vzpomínky a bolístky nikdy nedokážeme vymazat a myslet na druhé šance. A jak věřit tomu, že podruhé to bude zázrak, když poprvé to byla jen závrať?

O(c)hromená evolucí

14. srpna 2018 v 13:47
Evoluce. Byla nebo nebyla?
Poslední dobou jsou slova jako vývoj, evoluce a dospívání ta nejčastější, o kterých přemýšlím. Je to týden, co jsem oslavila dvacítku. Uaau, už fakt 20, už to není 'teen', už to není ani jednocifrerné. Upřímně mě to číslo den před narozeninama hrozně vyděsilo a měla jsem klasicky potřebu bilancovat. Až do půlnoci jsem jen ležela v posteli a přemýšlela, jak moc jsem stihla dospět. Už dřív jsem si uvědomila, že dospělost a věk, jsou věci, které spolu absolutně nesouvisí. Ale přesto, s tou dvacítkou už si uvědomuju, že jsem vážně dospěla. Přece jenom, jsem na vysoké, žiju de facto sama, pracuju. Tohle všechno je taková ta světská dospělost, kterou vidí každý. Ale vnitřně, vnitřně se už taky cítím docela dost dospěle.

Dnes jsem si to potvrdila ještě o kousek víc. Mám kamarádku, říkejme jí třeba Borůvka, která je mladší než já. V mnoha situacích mi ten věkový rozdíl ani nedochází a absolutně ho nevnímám. Dnes se mi ale svěřila, že si nerozumí, našla kluka, co ji má rád a stejně s ním 'nemůže být'. Kdyby mi bylo tolik, co jí, řekla bych přesně totéž a hledala tisíce důvodů, proč ne. Jenže mně už je o pár let víc a najednou si uvědomuju, jak věci vidím jinak. Jak jsem dospěla, aniž bych si toho všimla. Nějak mi to celé nevybouření a pochybnosti protekly mezi prsty a jediné, co jsem Borůvce dokázala říct, byla dospělá rada, ať se ničeho nebojí, protože láska nezáleží na nikom jiném než na ní a na něm.


Pořád přemýšlím nad tím, jak je možné, že jsem si ani nevšimla, že jsem dospěla, že se mi změnily názory a já jsem našla klid. A s tím vlastně tak nějak souvisí i to, co jsem Borůvce řekla jako druhou věc. Musíš věci nechat plynout, netlač ne ně a ony pak budou krásnější než kdy dřív. Tohle jsem pochopila už na základce, když jsme s mojí nejlepší kamarádkou, té říkejme třeba Datlička, vymalovávaly ve škole obrázky. Já jsem byla vždycky ta, co se snažila, nikdy nepřetáhla a měla o půlku menší pastelky než ona, protože jsem na ně tlačila a snažila se, aby moje obrázky byly perfektní. A výsledek? Moje obrázky byly dokonalé, ale ty od Datličky měly duši. A tak je to vlastně se vším. Když necháte prostor vaší duši, aby dělala to, co nejlíp dovede, bude to vůbec to nejlepší, co dokážete.

Vidíte, zase jsem u toho, tohle bych pár let zpátky nenapsala. A tak si tu sedím a zase se rozplývám nad mojí evolucí. Myslím, že jeden by se nade mnou pousmál, jak jsem z toho překvapená, ale nedivte se mi, vždyť jsem tady na tom světě nová! Vlastně, už se moc těším, až si za pár let sednu a budu se usmívat nad tím, co píšu teď a budu si říkat, že jsem zase o kousek dál. Třeba budu psát z Islandu s kakaem, třeba z Francie se sklenkou vína, třeba z Brna a budu vdaná panička, kdoví…


A na závěr jedno přání… Borůvko, přestaň se bát, všechno bude přesně tak, jak to má být.
 


Rovnice, která nemá řešení

7. června 2018 v 16:13
I když je dnes středa, řekla bych, že to je nejpondělkovajtěší den za dlouhou dobu.

Poslední dobou je můj život tak nějak jednotvárný a většinu času trávím v knihovně, snažím se, učím se, dělám to, co by se dělat mělo. Včera přišel den, kdy se mi to všechno mělo zúročit na nejtěžší (vyhazovací :) zkoušce za tento semestr. To je vždycky tak, člověk by si myslel, že když dělá všechno, co se očekává a plní všechno, co má, bude všechno fungovat. Lidi pak budou líp rozumět, ptáčči budou zpívat do ucha jen jemu a prostě všechno bude takové, jak se očekává. Bohužel, není...

Podle mě mají lidi obecně tendenci neustále omlouvat svoje chyby a když se něco nepovede nejlíp ještě svalit vinu na někoho jiného. Ruku na srdce, jiná nejsem. Nemůžu ale svalit vinu na někoho a říct, že někdo může za to, že mi něco nevyšlo. Napadá mě ale jeden viník, který udělal dnešní den o něco víc nesnesitelný a realitu o kousek těžší, než by se mi kdy mohla zdát. Jsou to moji rodiče. Od malička jsem poslouchala, že musím pilně pracovat, abych měla výsledky. Že když se nebudu snažit, nepůjde mi to. A že bez práce nejsou koláče. Tohle všechno se mi tak neskutečně vrylo pod kůži, že se z toho stala jasná rovnice, která bude fungovat, ať ji počítáte jakkoliv. A ono vlastně vůbec! Na tuhle moji hloupou zkoušku jsem se totiž ze všech lidí, co znám, učila asi úplně nejvíc. Přečetla jsem všechno, co bylo potřeba. Všechno jsem poctivě vypsala a prošla a stejně jsem jako jediná neuspěla. Nejvíc mě na tomto celém vlastně štve, že nezafungovala ta rovnice. Udělala jsem dokonalou matematickou úpravu levé strany, ale jakmile bylo třeba ji porovnat s pravou a zjistit výsledek, stala se někde chyba a rovnice je bez řešení. Prostě nevychází, nefunguje.

Je to vlastně celé úsměvné, že se nad tímhle pohoršuju. Ale pořád se tak nějak snažím pochopit nepochopitelné a smířit se s tím, ačkoliv je to podle mě něco, s čím se nikdy nesmířím. Jak je sakra možné, že když něčemu investujete čas a veškeré úsilí, dopadne to stejně špatně. Je to o štěstí? Nebo má někdo lepší osud? Nebo za někoho nebylo ritálně obětované jen jedno kuře pro štěstí ale hned celá drůbežárna? Pořád nějak přemýšlím, co si o tom všem mám myslet. Je svět nespravedlivý a celé dětství mi opakovali to klišé s prací a koláčema jen tak se zvyku?

Hodně lidí mi vlastně říká, že mám určitě jinde štěstí, že tohle je jen dílčí hloupost. Možná to tak všem přijde, jen já nemůžu přijít na to, kde v životě se nachází to moje štěstí. Kde se schovává ten úspěch aspoň v jedné věci na téhle planetě. Vím, těchto myšlenek tady už bylo spousta, ale já jich mám zase plnou hlavu a nedostanu je pryč, dokud je nenapíšu. A teď abych to ukončila jako Carrie do její sloupky, je potřeba říct nějakou závažnou filozofickou otázku na konec, aby měl čtenář nad čím dumat. Jsem smolař nebo prostě jen looser?

Procitnutí, co mě psát nutí

23. května 2018 v 13:24
Tak a je zase jaro. Venku bylo vlastně pořád, ale konečně je zase i v mojí duši. Ptáci každé ráno probouzejí slunce a to hřeje tak moc, že i na JAMU otevřeli okna ven se line dokonalá hudba bez jediné chyby. A já se procházím ulicemi, ve kterých voní lípy, a myslím na to, že mi po dlouhé době konečně dobře, že jsem konečně sama. Sama bez myšlenek na školu, na starosti a že jsem se tak trochu ztratila světu.

Dnešní den byl ve znamení ranního testu a potom, jak už to bývá, čištění hlavy a uzdravování duše mojí nejoblíbenější metodou : batchbrew, kobliha a knížka. Z této kombinace vzešlo tolik myšlenek, že se o ně musím podělit.

V poslední době jsem se před pár lidma zmínila, že mám svůj vlastní blog. Že si vedu deník ,o mně ví docela hodně lidí, ale blog, o kterém vlastně většina mého okolí neví (nebo ví, ale nikdy jsem je nenechala ho přečíst), lidi fascinuje. Moc mě baví pozorovat jejich reakce, vesměs stejné - krátký výsměch ve stylu "Haha a o čem jako píšeš?.." a potom ta jiskřička v oku, která by si to tolik chtěla přečíst, znát mě víc a vědět, o čem tak asi přemýšlím a proč to všechno píšu. A já jsem teprve dneska vlastně přišla na to, proč píšu.

Celou dobu, když se mě někdo ptá, proč si vedu deník (nebo blog, což je vlastně taky deník :), automaticky odpovídám, že jsem velký melancholik a ráda se hrabu ve svých pocitech a myšlenkách. To je pravda, ale proč to dělám? Už jsem tady mockrát psala o strachu a ten zase souvisí i s touto stránkou mého života. Mám totiž tak trochu strach ze zapomínání. Už jsem zažila tolik chvilek, o kterých jsem si říkala, že by měly být věčné a že bych si je chtěla pamatovat. Jenže problém je, že ať chceme nebo ne, většinu časem zapomeneme. I když se snažíme sebevíc, zapomeneme obrysy tváří, to jak voněl vzduch nebo jestli zrovna kvetly akáty nebo už lípy. Zapomínáme ty malé detaily, které často odliší okamžik a udělají ho jedinečným. A potom, když zapomeneme, zmizí s tím i naše minulost. Stopy v písku zamete vítr a nezbyde po nás nic, možná jen pár rozmetaných zrníček písku, které se stejně v tom zlatém moři ztratí. A pak už zbyde jen naše přítomnost, malá tečka na bílém plátně, která se pomalu ale jistě tíhne k cíli. Cíli, kde vlastně ani nic nevyhrajeme. Zní to hrozně depresivně, ale s touhle myšlenkou zároveň asi opravdu hodně souvisí to klišé že 'Cesta je cíl"... Jestliže život je závod do cíle, kde nás nečeká pohár a ani bedna pro vítěze, neměli bychom tedy běžet pomalu a užívat si každý nádech a výdech tohoto závodu?

A proto píšu, kreslím, zaznamenávám a prohrabávám dokola svoje myšlenky - abych věděla, že to, co žiju je a bylo skutečné, abych nezapomněla, že jsem žila. Protože si chci pamatovat všechny ty pocity, i když nejsou vždycky pozitivní, protože díky tomu, čím jsem byla v minulosti, jsem nyní tím, čím jsem v přítomnosti. Protože mám strach. Mám strach, že jednou za pár let budu sedět, budu se snažit vzpomenout si co jsem pár posledních let dělala a nevybaví se mi nic víc, než jen pár zrnek písku rozmetaných v té nekonečné poušti.

A tak vám říkám, vy mí zbloudilci do mých myšlenek, nezastavujte, utíkejte, ale nezapomínejte dýchat a užívat si trasu!

P.S.: Díky, Kniho smíchu a zapomnění, díky, Milane Kundero, za to tohle uvědomění!

Jmenuju se Anna a jsem looser

14. května 2018 v 15:52
Je pondělí. Nikdo nemá rád pondělí a je dost možné že taky pondělí nemá nikoho rádo, proto je vždycky tak zákeřné a debilní.

Moje pondělí je dnes horší než kdy dřív. Teda vlastně, párkrát už jsem takový pondělní den zažila, ale dnes se mi o tom chce psát. Sedím ve svém brněnském pokoji, sama na bytě, vařím večeři a chce se mi šíleně moc brečet. Trochu se teď stydím sem napsat proč, ale vy, co mě znáte, to pochopíte a vy, co to nechápete, si trhněte pedálem. Zítra mám totiž písemku.
Haha, jo, největší šprtka ve vesmíru se ozvala. Ale vlastně ani tak šprtka nejsem a to je to, o čem chci dnes psát.

Sedím tu a se hrozně snažím zatlačit slzy, protože vím, že nějaký hloupý test mi nestojí za ten pocit, že mě něco svírá, že mě něco trápí a že si víc než kdy jindy nevěřím. Tento můj neobyčejně obyčejný test má totiž speciální funkci v mém životě - když dopadne špatně, dost možná že kromě pocitu největší méněcennosti (na který si člověk na výšce časem zvykne...) mi dost možná překazí půlrok na Erasmu a vlastně tak nějak všechny plány, protože mě kvůli tomu nepřipustí ke zkoušce. No jo, zní to neskutečně zoufale a sama si říkám, jak je možné, že jsem to zase všechno tak podělala a zase jsem se dostala do situace, kdy sedím, brečím a celé tělo mi svírá neskutečná úzkost, protože prostě nemám věci pod kontrolou...

Každý člověk, kterému tohle řeknu, ať chce nebo ne, mi pohledem na tohle všechno odpoví 'Měla ses víc snažit v průběhu semestru.' A popravdě, z této věty jsem vlastně ještě víc v křeči a větší úzkosti, protože já jsem se opravdu snažila. Jak píšou naše chytré ekonomické knihy skoro v každé kapitole 'Vše vyřešíme jednoduchou matematickou úpravou'. Když teď tuhle jednoduchou matematickou úpravu udělám já, výsledek je víc než jasný. Možná jsem prostě jen looser, který je podprůměrný a proto nikdy nic nezvládne bez problémů. Když jsem kdysi poprvé řekla tuhle myšlenky mému nejbližšímu člověku, řekl mi, že to není pravda a že zvládám život líp než tisíce jiných vrstevníků - práce, škola, koníčky, sport,... Nojo, jenže nikdo z mých nejbližších nedokáže pochopit to uvnitř, co se ve mně děje. Nikdo nechápe, že nedokážu snést to, že na sobě tak dřu a stejně jsem stále v lepším případě aspoň průměrná. Nikdo dost dobře nedokáže pochopit jaké to je sebe neustále zklamávat a jak těžké pro mě je si přiznat, že na to nejspíš nemám.

A je to pryč, fakt jsem to napsala...

Dost možná, až si tohle někdo přečte, bude si říkat, že jsem se asi zbláznila, že škola není všechno. To já samozřejmě vím, jen mi přijde, že se v tom tak nějak zdrcadlí všechno, co dělám. Všechno od pečení koláčů, ve kterém jsem asi nejhorší na světě, až po makroekonomii, ve které jsem asi nejhorší v celém vesmíru. Dost možná na světě existuje věc, ve které jsem opravdu dobrá, možná dokonce lepší než jiní a já doufám, že ji objevím. Ale pro teď asi nastal čas se srovnat s tím, že nejlepší nejsem. Ale zvládnu to vůbec? A měla bych to chtít zvládnout? Má cenu být spokojený průměrňák nebo stále nespokojený dříč?

Pac a pusu a zkouškovému zdar!
A.

pro V.

10. dubna 2018 v 0:24
Můj nejmilejší,

vlastně ani nevím, odkud bych chtěla začít tak, abych řekla všechno co mám na srdci. Vlastně jsem dneska možná konečně pochopila a uvědomila si, že nějaké mám, o čemž jsem občas i pochybovala. Bohužel, jen jsem si to musela ověřit až teď, když mi praská na dvě půlky a já vůbec nevím, co si mám počít.

Dnes jsme se po delší době viděli a já se z toho cítím, jako když si rozbiješ koleno a pak na to spadneš znovu. Všechno, na co jsem se snažila zapomenout se jako lusknutím prstů vrátilo a já jsem z toho víc zmatená než jindy. Víš, když jsem tě dnes uviděla, snažila jsem se pořád myslet na něco nebo někoho jiného. Vlastně se to snažím dělat docela intenzivně posledních pár dnů, ale ať chci nebo ne, jsi skoro v každé mojí myšlence. Až mě to trochu děsí a přijdu si jako největší šílenec na světě.

Když jsem ti řekla, že nejsem dost zamilovaná na to, abychom byli spolu, byla jsem o tom přesvědčená, ale vlastně už ani nevím, co mě k tomu vedlo. Dost možná jsem jen utekla od problému nebo nejistoty, tak jako to dělám vždycky... Kdysi jsi mi řekl, že si mám pamatovat, že až si nebudu jistá, budeš tu pro mě a neodejdeš, protože mě máš rád takovou jaká jsem i s chybami. A stejně jsi odešel. A mně láme srdce, že jsem tě přinutila odejít, i když jsi dost možná byl jediný, komu jsem stála za to aby zůstal. A teď jsi v každé mojí myšlence, dokonce i snech a když přijdou ty špatné a vzbudím se v noci, jsi první komu chci napsat nebo zavolat nebo cokoliv. Tak hrozně moc si přeju abys byl u mě, nic neříkal a jako vždycky se na mě jenom podíval a já bych věděla, že spolu všechno zvládneme. Ale vím, že už asi nikdy nebudeš, protože mě nejspíš nenávidíš za to, co jsem ti provedla.

Docela často jsme si dělalávali srandu, že tě neposlouchám a nevnímám,co mi říkáš, ale musím ti něco říct. Ty důležité věci jsem slyšela vždycky, někdy možná ještě dřív než jsi je řekl. A taky si je pamatuju. Ostatně, kdo by zapomněl třeba na první 'miluju tě' v životě (... i když 2 týdny po rozchodu). Řekl jsi mi, že to víš, protože jestli tohle není láska, pak nevíš, jak by jinak měla vypadat. A já jsem nejspíš už taky zjistila, jak přesně vypadá. Je jako my dva. Jsme to my dva.

Pořád se snažím pochopit, ve kterém alternativním vesmíru se ale musíme ocitnout, abych si byla jistá. Abych se nemusela bát, že za chvilku budu zase potřebovat na čas od všeho utéct a zase ti zlomím srdce. Dost možná je tohle ten správný vesmír a já si stále jen dobrovolně rozbíjím kolena. Dost možná jsi to nejcennější co v životě mám, teda měla jsem... Vlastně si asi ani nezasloužím mít tě v životě napořád, protože dobří lidi si zaslouží mít v životě dobré lidi. A to já pro tebe nejsem a nejspíš nikdy dostatečně nebudu. A taky tě dost možná celým srdcem miluju a to tak moc, že tě nechám jít, jen abych ti dál neubližovala tím, jaká jsem.

Vždycky jsem si myslela, že jsem silná holka co všechno zvládne a neexistuje na světě kluk, co by ji dokázal rozházet. Pletla jsem se. Přišel jsi tak rychle, dal všemu řád a teď jsi pryč. Je to jako by mi bouřka vzala střechu nad hlavou a všechno, co jsem měla, je pryč. A já jsem nahá, slabá a nemám nic než pár mlhavých vzpomínek. Byl jsi moje bouřka a i když mi po ní nic nezbylo, děkuju ti, žes jí byl. Žes mě naučil, co to znamená někoho doopravdy milovat.

modrá proti modré

25. března 2018 v 14:22
Občas se nám v životě dějí věci, které nás dokážou natolik vykolejit, že nejsme schopní cokoliv dělat, myslet, pracovat, učit se, prostě normálně žít. Já jsem teď jednu takovou fázi ukončila, po tom mém "slavném" rozchodu. Pořád se mi v hlavě motá milion myšlenek, jestli to bylo celé správně. Jestli je to opravdu konečná a je třeba přesednout na jinou tramvaj a nebo jestli náhodou nechci zůstat a jet zase zpět. Tak jako tak, pro teď jsem si řekla, že moje priorita by měla být škola a práce a návrat do běžného života, ze kterého jsem doslova utekla.

Tím, že jsem si řekla, že nebudu teď myslet na lásku a na to všechno okolo, se samozřejmě okolo mě tvoří tolik nových lásek, až by se z toho jeden zbláznil. Všichni jsou sladcí, usmívají se do telefonů a nedá se s nima normálně mluvit. Tohle je vlastně popis většiny mých nejbližších kámošů. A pak tu jsem já, rozlomená na dvě půlky, které mám pocit nikdy nedokážu slepit (nebo aspoň ne teď...) a koukám na ně a je mi z toho všeho tak hrozně ouzko. Vlastně mám teď takový boj modrých proti modrým, sama proti sobě. Jsem si totiž naprosto vědomá toho, že doteď jsem byla já ta, která se culila na zprávy, měla někoho vedle sebe a oni se cítili sami. Zároveň si ale musím přiznat, ať chci nebo ne, že těm mým kamarádům tak trochu závidím. Ta jarní zamilování plná milých úsměvů, procházek a kafíček ve městě. A tak moc se to ve mně bije, protože vím, že když jsem tohe všechno měla já, oni byli ti, kdo mi to přál a nikdy by si netroufli mi to kazit. Tohle je teď můj boj modrých proti modrých - sama v sobě, přejícná proti žárlivé.

Když si čtu co jsem napsala, vidím v tom vlastně to jediné, co mě v životě provází už takovou dobu, věta, kterou tolik nesnáším, protože mi vždycky způsobuje jen úzkost - "A co když..." Teď bych ji nejradši dokončila "... zůstanu sama?" Celé tohle moje myšlení je vlastně založeno jen na jednom velkém strachu. Strachu z toho, že nakonec zůstanu jen já a všichni okolo mě si jednoho dne najdou lepší zábavu než mě. Jednom velkém strachu holky, která se tak moc snaží najít všude možně po světě to právé , až jí dost možná uniká mezi prsty něco, co má doma.

Ale kdoví?... Možná se pletu a všechno, co hledám, najdu na druhé straně světa. Snad jen rada pro mě, až se zase budu smutná hrabat starými myšlenkami - Nezapomeň, že na cestu si bereš jen to nejnutnější. A strach to nejnutnější není!

Late but...

17. března 2018 v 15:33
Odjakživa jsem vždycky na gymplu tak trošku záviděla mým spolužačkám, které byly prvotřídní krásky (!!), že jim pořád píšou nějací kluci, že jsou hrozně oblíbené, že o ně má tolik lidí zájem. Já jsem byla vždycky ta holka, která žila v jejich stínu a pravdu povědět, docela mě to asi první rok, dva trápilo. Postupem času jsem se s tím vyrovnala a překvapivě mi s tím pomohly hlavně ty moje krásky. Uvědomila jsem si, že to jak vypadám je jen desetina toho, kdo jsem a že je na mě zbylých 9/10 toho originálního a snad i krásného, co mi třeba můžou zase "závidět" ony.

Dnes si ale říkám, jestli vlastně bylo co jim závidět.

Jak se tak světy a životy mění, i ten můj se dost změnil. Netvrdím, že bych nějak moc zkrásněla, ale možná si lidé, hlavně muži, začali víc všímat a vážit nás 'nezařaditelných' obyčejných holek, takže i mně čas od času za jeden den přistanou třeba i 4 zprávy s pozváním na rande a světe div se, nepřichází euforie jakou jsem čekala, když jsem po tomhle toužila v prváku na gymplu. Právě naopak s tím, jak jsem vyrostla, jsem se i naučila (a stále učím) vcítit do toho druhého, a tak často nemám to srdce na někoho hodit "jedno velké fáčko" i když to není úplně moje dream date. Vždycky ale když mi takhle v jeden den třeba přijdou dvě takové zprávy, na minutu se zastavím a říkám si, jak je to úsměvné, že před 4 lety bych se cítila jako Emma Watson nebo prostě jen neskutečně fancy a posh a dnes mě to vlastně vůbec nebere.

Celé tohle všechno mě poslední dobou bolí tak nějak daleko víc, protože jsem v rámci hledání životního štěstí (lol, to je zase mise, Ani...) přišla o důležitého člověka v mém životě. Známe to asi každý, když se něco posere, toužíme zmizet, být neviditelní, s nikým nemluvit a prostě jen tak nějak plout dokud se všechno zase neukáže být jasné nebo aspoň pochopitelné. Přesně tohle všechno je ta jediná věc, po které toužím, ale paradoxně mi asi vesmír s nějakým zpožděním plní sny mého mladšího já. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale Vesmíre, prosím, nech si všechna ta pozvání na kafe na jindy až budu mít zase zdravou dušičku. Děkuji.

A.

Doprava nebo doleva?

15. února 2018 v 16:23
Konečně jsem po tolika letech dospěla do věku, kdy jsem sama se sebou spokojená. Tím chci říct, už nemám nějak potřebu se s někým porovnávat, říkat si že jsem horší, tlustší, ošklivější nebo nevím jaká a začala jsem se mít prostě ráda, i když mám pořád vlastnosti, za které bych si dala pořádnou facku. Upřímně, je to ten nejhezčí pocit, najít svobodu, kdy mě nepoutají jiní lidé tím, jací jsou.

Hlavní věc, díky které jsem si tohle všechno uvědomila je, že ať to ostatní dávají najevo nebo ne, každý máme tak trochu 'shit life', jen prostě někteří lidi to umí líp skrývat a proto máme pocit, že jsou lepší než my. Můj život by se teď mohl zdát neznámému pozorovateli jako dokonalý. Mám kluka, který mě má rád, studuju to, co jsem vždycky chtěla a neskutečně mě to baví, mám rodinu, přátele, na které se mohu kdykoliv spolehnout, mám kde bydlet, co jíst, ve volném čase dělám taky to co mě naplňuje. Pro nezasvěcené idyla jako blázen... Jak to tak bývá, životní paradoxy přicházejí se štěstím. Ten můj jsem odhalila pár dnů zpět. Teda dobře, spíš jsem ho navzdory strachu řekla nahlas.

'Jak je možné, že mám všechno, po čem jsem toužila a stejně nejsem tak šťastná jak jsem čekala že budu?'

Už kdysi jsem tu psala o očekáváních a nadějích, o tom, že jsem a nejspíš už navždy budu snílek, který se nevzdá svých snů a bude pořád doufat v něco lepšího. Teď mám všechno o čem jsem snila a stejně to nefunguje. Proč? Možná se v tom soukolí otáčí jedno kolečko pomaleji. Nebo je to jen všechno špatně seřízené. Kdo ví? já ne...

Přemýšlím nad tím, jestli je tohle jen věc mládí. Mládí, které chce stále víc, je nenasytné, je jako voda, která se neptá na cestu. Mládí, které stále doufá v něco velkého. A potom, až to nadšení opadne se začne postupně smiřovat s 'dobrý' místo 'vynikající'. Spadne do stereotypu, který říká, že by si nemělo stěžovat a být rádo za vrabce v hrsti, než se honit za holuby na střeše. A co když to záleží jen na mě, jestli si vyberu navždy mládí a navždy budu hledat něco velkého nebo se začnu smiřovat se životem? Jistě že je to jen na mě! Ale na druhou stranu, co když nikdy nenajdu nic lepšího? Má cenu všechno opouštět kvůli risku a dost možná na konci zůstat sám?

Kudy jít? Doprava za jistotou nebo doleva na cestu bez značek, kterou nikdo předemnou neprošlapal?

Kam dál