Jmenuju se Anna a jsem looser

14. května 2018 v 15:52
Je pondělí. Nikdo nemá rád pondělí a je dost možné že taky pondělí nemá nikoho rádo, proto je vždycky tak zákeřné a debilní.

Moje pondělí je dnes horší než kdy dřív. Teda vlastně, párkrát už jsem takový pondělní den zažila, ale dnes se mi o tom chce psát. Sedím ve svém brněnském pokoji, sama na bytě, vařím večeři a chce se mi šíleně moc brečet. Trochu se teď stydím sem napsat proč, ale vy, co mě znáte, to pochopíte a vy, co to nechápete, si trhněte pedálem. Zítra mám totiž písemku.
Haha, jo, největší šprtka ve vesmíru se ozvala. Ale vlastně ani tak šprtka nejsem a to je to, o čem chci dnes psát.

Sedím tu a se hrozně snažím zatlačit slzy, protože vím, že nějaký hloupý test mi nestojí za ten pocit, že mě něco svírá, že mě něco trápí a že si víc než kdy jindy nevěřím. Tento můj neobyčejně obyčejný test má totiž speciální funkci v mém životě - když dopadne špatně, dost možná že kromě pocitu největší méněcennosti (na který si člověk na výšce časem zvykne...) mi dost možná překazí půlrok na Erasmu a vlastně tak nějak všechny plány, protože mě kvůli tomu nepřipustí ke zkoušce. No jo, zní to neskutečně zoufale a sama si říkám, jak je možné, že jsem to zase všechno tak podělala a zase jsem se dostala do situace, kdy sedím, brečím a celé tělo mi svírá neskutečná úzkost, protože prostě nemám věci pod kontrolou...

Každý člověk, kterému tohle řeknu, ať chce nebo ne, mi pohledem na tohle všechno odpoví 'Měla ses víc snažit v průběhu semestru.' A popravdě, z této věty jsem vlastně ještě víc v křeči a větší úzkosti, protože já jsem se opravdu snažila. Jak píšou naše chytré ekonomické knihy skoro v každé kapitole 'Vše vyřešíme jednoduchou matematickou úpravou'. Když teď tuhle jednoduchou matematickou úpravu udělám já, výsledek je víc než jasný. Možná jsem prostě jen looser, který je podprůměrný a proto nikdy nic nezvládne bez problémů. Když jsem kdysi poprvé řekla tuhle myšlenky mému nejbližšímu člověku, řekl mi, že to není pravda a že zvládám život líp než tisíce jiných vrstevníků - práce, škola, koníčky, sport,... Nojo, jenže nikdo z mých nejbližších nedokáže pochopit to uvnitř, co se ve mně děje. Nikdo nechápe, že nedokážu snést to, že na sobě tak dřu a stejně jsem stále v lepším případě aspoň průměrná. Nikdo dost dobře nedokáže pochopit jaké to je sebe neustále zklamávat a jak těžké pro mě je si přiznat, že na to nejspíš nemám.

A je to pryč, fakt jsem to napsala...

Dost možná, až si tohle někdo přečte, bude si říkat, že jsem se asi zbláznila, že škola není všechno. To já samozřejmě vím, jen mi přijde, že se v tom tak nějak zdrcadlí všechno, co dělám. Všechno od pečení koláčů, ve kterém jsem asi nejhorší na světě, až po makroekonomii, ve které jsem asi nejhorší v celém vesmíru. Dost možná na světě existuje věc, ve které jsem opravdu dobrá, možná dokonce lepší než jiní a já doufám, že ji objevím. Ale pro teď asi nastal čas se srovnat s tím, že nejlepší nejsem. Ale zvládnu to vůbec? A měla bych to chtít zvládnout? Má cenu být spokojený průměrňák nebo stále nespokojený dříč?

Pac a pusu a zkouškovému zdar!
A.
 

pro V.

10. dubna 2018 v 0:24
Můj nejmilejší,

vlastně ani nevím, odkud bych chtěla začít tak, abych řekla všechno co mám na srdci. Vlastně jsem dneska možná konečně pochopila a uvědomila si, že nějaké mám, o čemž jsem občas i pochybovala. Bohužel, jen jsem si to musela ověřit až teď, když mi praská na dvě půlky a já vůbec nevím, co si mám počít.

Dnes jsme se po delší době viděli a já se z toho cítím, jako když si rozbiješ koleno a pak na to spadneš znovu. Všechno, na co jsem se snažila zapomenout se jako lusknutím prstů vrátilo a já jsem z toho víc zmatená než jindy. Víš, když jsem tě dnes uviděla, snažila jsem se pořád myslet na něco nebo někoho jiného. Vlastně se to snažím dělat docela intenzivně posledních pár dnů, ale ať chci nebo ne, jsi skoro v každé mojí myšlence. Až mě to trochu děsí a přijdu si jako největší šílenec na světě.

Když jsem ti řekla, že nejsem dost zamilovaná na to, abychom byli spolu, byla jsem o tom přesvědčená, ale vlastně už ani nevím, co mě k tomu vedlo. Dost možná jsem jen utekla od problému nebo nejistoty, tak jako to dělám vždycky... Kdysi jsi mi řekl, že si mám pamatovat, že až si nebudu jistá, budeš tu pro mě a neodejdeš, protože mě máš rád takovou jaká jsem i s chybami. A stejně jsi odešel. A mně láme srdce, že jsem tě přinutila odejít, i když jsi dost možná byl jediný, komu jsem stála za to aby zůstal. A teď jsi v každé mojí myšlence, dokonce i snech a když přijdou ty špatné a vzbudím se v noci, jsi první komu chci napsat nebo zavolat nebo cokoliv. Tak hrozně moc si přeju abys byl u mě, nic neříkal a jako vždycky se na mě jenom podíval a já bych věděla, že spolu všechno zvládneme. Ale vím, že už asi nikdy nebudeš, protože mě nejspíš nenávidíš za to, co jsem ti provedla.

Docela často jsme si dělalávali srandu, že tě neposlouchám a nevnímám,co mi říkáš, ale musím ti něco říct. Ty důležité věci jsem slyšela vždycky, někdy možná ještě dřív než jsi je řekl. A taky si je pamatuju. Ostatně, kdo by zapomněl třeba na první 'miluju tě' v životě (... i když 2 týdny po rozchodu). Řekl jsi mi, že to víš, protože jestli tohle není láska, pak nevíš, jak by jinak měla vypadat. A já jsem nejspíš už taky zjistila, jak přesně vypadá. Je jako my dva. Jsme to my dva.

Pořád se snažím pochopit, ve kterém alternativním vesmíru se ale musíme ocitnout, abych si byla jistá. Abych se nemusela bát, že za chvilku budu zase potřebovat na čas od všeho utéct a zase ti zlomím srdce. Dost možná je tohle ten správný vesmír a já si stále jen dobrovolně rozbíjím kolena. Dost možná jsi to nejcennější co v životě mám, teda měla jsem... Vlastně si asi ani nezasloužím mít tě v životě napořád, protože dobří lidi si zaslouží mít v životě dobré lidi. A to já pro tebe nejsem a nejspíš nikdy dostatečně nebudu. A taky tě dost možná celým srdcem miluju a to tak moc, že tě nechám jít, jen abych ti dál neubližovala tím, jaká jsem.

Vždycky jsem si myslela, že jsem silná holka co všechno zvládne a neexistuje na světě kluk, co by ji dokázal rozházet. Pletla jsem se. Přišel jsi tak rychle, dal všemu řád a teď jsi pryč. Je to jako by mi bouřka vzala střechu nad hlavou a všechno, co jsem měla, je pryč. A já jsem nahá, slabá a nemám nic než pár mlhavých vzpomínek. Byl jsi moje bouřka a i když mi po ní nic nezbylo, děkuju ti, žes jí byl. Žes mě naučil, co to znamená někoho doopravdy milovat.

modrá proti modré

25. března 2018 v 14:22
Občas se nám v životě dějí věci, které nás dokážou natolik vykolejit, že nejsme schopní cokoliv dělat, myslet, pracovat, učit se, prostě normálně žít. Já jsem teď jednu takovou fázi ukončila, po tom mém "slavném" rozchodu. Pořád se mi v hlavě motá milion myšlenek, jestli to bylo celé správně. Jestli je to opravdu konečná a je třeba přesednout na jinou tramvaj a nebo jestli náhodou nechci zůstat a jet zase zpět. Tak jako tak, pro teď jsem si řekla, že moje priorita by měla být škola a práce a návrat do běžného života, ze kterého jsem doslova utekla.

Tím, že jsem si řekla, že nebudu teď myslet na lásku a na to všechno okolo, se samozřejmě okolo mě tvoří tolik nových lásek, až by se z toho jeden zbláznil. Všichni jsou sladcí, usmívají se do telefonů a nedá se s nima normálně mluvit. Tohle je vlastně popis většiny mých nejbližších kámošů. A pak tu jsem já, rozlomená na dvě půlky, které mám pocit nikdy nedokážu slepit (nebo aspoň ne teď...) a koukám na ně a je mi z toho všeho tak hrozně ouzko. Vlastně mám teď takový boj modrých proti modrým, sama proti sobě. Jsem si totiž naprosto vědomá toho, že doteď jsem byla já ta, která se culila na zprávy, měla někoho vedle sebe a oni se cítili sami. Zároveň si ale musím přiznat, ať chci nebo ne, že těm mým kamarádům tak trochu závidím. Ta jarní zamilování plná milých úsměvů, procházek a kafíček ve městě. A tak moc se to ve mně bije, protože vím, že když jsem tohe všechno měla já, oni byli ti, kdo mi to přál a nikdy by si netroufli mi to kazit. Tohle je teď můj boj modrých proti modrých - sama v sobě, přejícná proti žárlivé.

Když si čtu co jsem napsala, vidím v tom vlastně to jediné, co mě v životě provází už takovou dobu, věta, kterou tolik nesnáším, protože mi vždycky způsobuje jen úzkost - "A co když..." Teď bych ji nejradši dokončila "... zůstanu sama?" Celé tohle moje myšlení je vlastně založeno jen na jednom velkém strachu. Strachu z toho, že nakonec zůstanu jen já a všichni okolo mě si jednoho dne najdou lepší zábavu než mě. Jednom velkém strachu holky, která se tak moc snaží najít všude možně po světě to právé , až jí dost možná uniká mezi prsty něco, co má doma.

Ale kdoví?... Možná se pletu a všechno, co hledám, najdu na druhé straně světa. Snad jen rada pro mě, až se zase budu smutná hrabat starými myšlenkami - Nezapomeň, že na cestu si bereš jen to nejnutnější. A strach to nejnutnější není!
 


Late but...

17. března 2018 v 15:33
Odjakživa jsem vždycky na gymplu tak trošku záviděla mým spolužačkám, které byly prvotřídní krásky (!!), že jim pořád píšou nějací kluci, že jsou hrozně oblíbené, že o ně má tolik lidí zájem. Já jsem byla vždycky ta holka, která žila v jejich stínu a pravdu povědět, docela mě to asi první rok, dva trápilo. Postupem času jsem se s tím vyrovnala a překvapivě mi s tím pomohly hlavně ty moje krásky. Uvědomila jsem si, že to jak vypadám je jen desetina toho, kdo jsem a že je na mě zbylých 9/10 toho originálního a snad i krásného, co mi třeba můžou zase "závidět" ony.

Dnes si ale říkám, jestli vlastně bylo co jim závidět.

Jak se tak světy a životy mění, i ten můj se dost změnil. Netvrdím, že bych nějak moc zkrásněla, ale možná si lidé, hlavně muži, začali víc všímat a vážit nás 'nezařaditelných' obyčejných holek, takže i mně čas od času za jeden den přistanou třeba i 4 zprávy s pozváním na rande a světe div se, nepřichází euforie jakou jsem čekala, když jsem po tomhle toužila v prváku na gymplu. Právě naopak s tím, jak jsem vyrostla, jsem se i naučila (a stále učím) vcítit do toho druhého, a tak často nemám to srdce na někoho hodit "jedno velké fáčko" i když to není úplně moje dream date. Vždycky ale když mi takhle v jeden den třeba přijdou dvě takové zprávy, na minutu se zastavím a říkám si, jak je to úsměvné, že před 4 lety bych se cítila jako Emma Watson nebo prostě jen neskutečně fancy a posh a dnes mě to vlastně vůbec nebere.

Celé tohle všechno mě poslední dobou bolí tak nějak daleko víc, protože jsem v rámci hledání životního štěstí (lol, to je zase mise, Ani...) přišla o důležitého člověka v mém životě. Známe to asi každý, když se něco posere, toužíme zmizet, být neviditelní, s nikým nemluvit a prostě jen tak nějak plout dokud se všechno zase neukáže být jasné nebo aspoň pochopitelné. Přesně tohle všechno je ta jediná věc, po které toužím, ale paradoxně mi asi vesmír s nějakým zpožděním plní sny mého mladšího já. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale Vesmíre, prosím, nech si všechna ta pozvání na kafe na jindy až budu mít zase zdravou dušičku. Děkuji.

A.

Doprava nebo doleva?

15. února 2018 v 16:23
Konečně jsem po tolika letech dospěla do věku, kdy jsem sama se sebou spokojená. Tím chci říct, už nemám nějak potřebu se s někým porovnávat, říkat si že jsem horší, tlustší, ošklivější nebo nevím jaká a začala jsem se mít prostě ráda, i když mám pořád vlastnosti, za které bych si dala pořádnou facku. Upřímně, je to ten nejhezčí pocit, najít svobodu, kdy mě nepoutají jiní lidé tím, jací jsou.

Hlavní věc, díky které jsem si tohle všechno uvědomila je, že ať to ostatní dávají najevo nebo ne, každý máme tak trochu 'shit life', jen prostě někteří lidi to umí líp skrývat a proto máme pocit, že jsou lepší než my. Můj život by se teď mohl zdát neznámému pozorovateli jako dokonalý. Mám kluka, který mě má rád, studuju to, co jsem vždycky chtěla a neskutečně mě to baví, mám rodinu, přátele, na které se mohu kdykoliv spolehnout, mám kde bydlet, co jíst, ve volném čase dělám taky to co mě naplňuje. Pro nezasvěcené idyla jako blázen... Jak to tak bývá, životní paradoxy přicházejí se štěstím. Ten můj jsem odhalila pár dnů zpět. Teda dobře, spíš jsem ho navzdory strachu řekla nahlas.

'Jak je možné, že mám všechno, po čem jsem toužila a stejně nejsem tak šťastná jak jsem čekala že budu?'

Už kdysi jsem tu psala o očekáváních a nadějích, o tom, že jsem a nejspíš už navždy budu snílek, který se nevzdá svých snů a bude pořád doufat v něco lepšího. Teď mám všechno o čem jsem snila a stejně to nefunguje. Proč? Možná se v tom soukolí otáčí jedno kolečko pomaleji. Nebo je to jen všechno špatně seřízené. Kdo ví? já ne...

Přemýšlím nad tím, jestli je tohle jen věc mládí. Mládí, které chce stále víc, je nenasytné, je jako voda, která se neptá na cestu. Mládí, které stále doufá v něco velkého. A potom, až to nadšení opadne se začne postupně smiřovat s 'dobrý' místo 'vynikající'. Spadne do stereotypu, který říká, že by si nemělo stěžovat a být rádo za vrabce v hrsti, než se honit za holuby na střeše. A co když to záleží jen na mě, jestli si vyberu navždy mládí a navždy budu hledat něco velkého nebo se začnu smiřovat se životem? Jistě že je to jen na mě! Ale na druhou stranu, co když nikdy nenajdu nic lepšího? Má cenu všechno opouštět kvůli risku a dost možná na konci zůstat sám?

Kudy jít? Doprava za jistotou nebo doleva na cestu bez značek, kterou nikdo předemnou neprošlapal?

O toulavých psech

4. února 2018 v 16:37
Vždycky, když jdu po ulici a potkám zatoulaného psa nebo kočku, se ve mně mísí dva pocity - strach a lítost. Říkám si, jak je možné, že někdo, kdo má svého zvířecího miláčka ho nechá utéct a takhle se toulat a divím se, že ho ještě nenašli.

Za poslední dny mám ale pocit, že tomu všemu naprosto rozumím. Jak toulavým psům, tak i páníčkům. V hlavě mám asi milion myšlenek a z těch všech mi vychází jen jeden jediný závěr. Jmenuji se Anna a jsem tak trochu toulavý pes. Trošku bizár, já vím. Za tu dobu, co se hloubkově analyzuju a přemýšlím nad životem (rozuměj za tu dobu, co jsem začala psát blog/deník a tak :) jsem o sobě zjistila jednu zásadní věc - nedokážu setrvat dlouho ve stereotypu a na jednom místě, s jedním člověkem. Za těch pár posledních měsíců je však tady tahle moje úchylka/super schopnost/vada (ať to každý nazývá jak chce) poměrně ztížená mojí drahou polovičkou. Asi by se zdálo, že vždycky když lidi najdou v životě nějakého parťáka, který je podporuje a dává jim pocit bezpečí, bude všechno OK a nebude pak nějaká úniková tendence. V mém případě je to přesně naopak a sama tomu nedokážu dost dobře porozumět a to mě neskutečně děsí.
Mám v sobě tolik otázek, tolik podivných obsesí a nějak na ně nemůžu najít odpovědi, což mě vlastně děsí daleko víc než to množství otázek.

Upřímně poprvé v životě zažívám lásku, takovou tu opravdovou, kdy máte strach o toho druhého, chcete toho člověka vidět, můžete se smát kravinám, tancovat na náměstí nebo na sebe jen tak koukat a dělat hloupé věci a víte, že ten druhý se tomu zasměje a když něco řeknete, tak za vás dokončí větu. Prostě soulmate. Z druhé strany na tuhle nádheru ale tlačí pocit, že mi s každým dnem přibývá na kotník po gramu závaží a jsem čímdál víc k někomu uvázaná, stereotypní, na jednom místě, nesvobodná. A pak jsou tu ty chvíle, kdy nevím, co s tím mám udělat a já udělám, jak už je u mě zvykem, tu nejvíc podivnou (a nejhloupější!) věc, kterou můžu. Zatoulám se tak, jako ten pes, který si myslí, že možná někde najde lepšího páníčka, lepší pelíšek, někoho, kdo ho bude mít radši. A stejně tak jako ten pes stejně vždycky zjistím, že mě nebude mít nikdo neradši než páníček.

Když si pročítám řádky, které jsem právě napsala, nevím co si o sobě myslet, jak se pochopit, jak v sobě najít nějaký řád, jak se s tím vším vyrovnat. Jak překonat ten strach z vodítka okolo krku. Nebo jinak, chci to vodítko vůbec mít? Dokážu se s tím někdy smířit?

Promiň čtenáři, zase tolik otázek...

A.

Já a mé druhé já

30. října 2017 v 17:39
Poslední roky mi všechno tak nějak ubíhá rychleji, podzimní listí rychleji žloutne a léto se zase podle mých propočtů zkrátilo sotva na polovinu a já stárnu rychleji a rychleji. Je to až k nevíře, jak moc jsme jako malí měli hodiny času a dokázali je proflákat a teď naráz bychom platili zlatem za každou hodinu ze dne navíc.

Čím víc se můj život zrychluje a točí, uvědomuju si, jak rychle stárnu a jak se všecno kolem mě mění. Ani nevím, jestli je to nějaký podivný subjektivní pocit nebo to tak má každý, ale cítím poslední dobou, že stojím tak nějak mimo čas, všechno kolem mě se hýbe a já se nejsem schopná pohnout a jít tím správným směrem. Za polsední rok se stalo tolik událostí, které si troufám říct, budu jako stará babička vykládat vnoučatům a ony budou se zájmem hledět, co to povídám a říkat si, že by takový život chtěli taky zažít. Zároveň to ale jde do extrému a jsou dny, kdy mám pocit, že mi ten život uniká mezi prsty a já nejsem ani v nejmenším schopná nějak dělat věci, které bych 'měla' dělat.

Zkrátka mě dohání strach. Je to vlastně celé jedna velká absurdita, že přemýšlím nad tím, jak nejlépe prožít život a nechávám si zatím jeho kousky protéct mezi prsty, jako když se snažíme zadržet vodu v dlaních,která dřív nebo později stejně odteče a my si uvědomíme, že jsme ji kvůli snaze si ji udržet nestihli ani využít tak, jak bychom to udělali normálně.

Podobně je to teď v mém životě i se štěstím, což je vlastně to hlavní, co teď svírá moji dušičku, která úplně neví, jak se s tím vším vypořádat. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale poslední dva roky jsem byla aktivní rozdavačkou štěstí, tím chci říct, že kdykoliv se o něco jednalo, snažila jsem se racionálně zvážit fakta a vždycky jsem to svoje štěstí tak nějak odsunula na druhou kolej a nechala projet ty ostatní lidi přímo do stanice 'Happy forever'. Nedokážu říct, jestli jsem měla potřebu si spravovat karmu a nebo jsem to celé dělala v nějakém útlumu, protože jsem se bála, že by z toho pro mě byla jedna velká diskomfortní zóna, každopádně teď se to celé otočilo. Život mi do cesty přivál lidi, které mám moc ráda, ale bohužel proti tomu jejich štěstí 'jít' musím tak, abych došla za tím svým.

Tak se teda ptám i když vlastně nemám nikoho, kdo by mi odpověděl... Jak moc je správné utlouct to mé mírumilovné já a nechat mluvit to druhé, které není vždycky shovívavé, které si dokáže říct 'promiň, ale možná jsem lepší já a ne ty', které dokáže snadi ublížit někomu, aby došlo svého vlastního štěstí. A je to vůbec fér, jít přes cizí štěstí a pocity pro své vlastní touhy, jen abychom měli pocit, že ten život za něco stál?

otazníky

8. dubna 2017 v 21:21
Každý z nás má občas nutkavou potřebu sebezkoumání, analyzovaní a dělání závěrů o našem bytí, nebytí, jeho lehkosti a složitosti. Ruku na srdce, kdo tvrdí, že ne, dělá to dvojnásob a brečí doma do polštáře. My velké holky však máme své terapeutické metody a píšeme tyto myšlenky pro jiné velké holky...

Dnes celý den přemýšlím nad svobodou, nad zodpovědností, nad zodpovědností za naše činy a přátele a za všechno, co kdy učiníme. V poslední době se mi zase vracejí pocity, které mě hodně trápily tak před dvěma lety - neustále mi připadá, že jsem největší trpitelka na světě s neskutečně složitým osudem a musím si nést ten svůj kříž. Když to teďka píšu, je to vážně absurdní, v porovnání s jinými lidmi, ale přesto, člověk by neměl brát své pocity tak na lehkou váhu, přece jenom s nima musíte žít. Ano, každý z nás má svoje kostlivce a na každého z nás jednou za čas vykoukne, ale pak už jde jen o to jak se s tím člověk popere.

Na mě teď vybafl ten obvyklý vztahový kostlivec. Dneska celý den přemýšlím nad zodpovědností za toho druhého ve vztahu. Jak moc je špatné být občas sobec, vykašlat se na všechny a prostě jít si za tím svým? Jak moc je ale na druhou stranu špatné být neustále pro všechny a zapomínat na sebe? Jak moc je špatné prostě nebýt pro nikoho a jít si za tím, co nás, doufáme, udělá šťastnější?

Neustále si říkám, že to s Ním asi nebude mít cenu. Přece jenom, je dítě, hledá se, musí se někde najít, jenže co já? Mám být zodpovědná za to, že se hledá a být Mu průvodcem v tom, aby se našel? Nebo od toho všeho dát ruce pryč a sobecky si jít za svým, snad štěstím, ale s někým jiným? Má cenu neustále přiživovat ten plamínek, když už vím teď, že stejně zhasne? Ale proč se nepobavit nezávisle na okolním světě, na cizích pohledech, na čemkoliv? A potom, je to ode mě vůbec fér, využít Ho k pobavení, když vím, že On to může vzít jinak?

Ach bože, tolik otázek, tolik odpovědí si přeju mít. Nebo alespoň na tu jednu jedinou otázku - má být člověk zodpovědný za toho druhého a nebo jen sám za sebe?

Do dnešního jarního večera jsem vnesla víc otázek, než by si zasloužila slušná detektivka, ale odpovědi? Ty nikdo nevypátrá, ty čekají na tu nejlepší chvíli. A do té doby? nezbývá než věřit tomu, že jsme v tuto chvíli přesně tak, kde máme být a s tím, s kým máme být a že neexistuj í omyly ani náhody.

A nebo je to celé jinak? A všechno co děláme je jenom pavučina lží a chyb, která jenom čeká na špatné našlápnutí, aby se protrhla?

O štěstí

17. října 2016 v 19:27
Napadlo tě někdy, jak moc potřebuješ své přátele?

Jo jasně, každý z nás potřebuje přátele, zvlášť tehdy pokud je v pytli a potřebuje pomoct, to potom hledá přátele všude a je ochoten za takovou pomoc předstírat přátelství s kdekým, ale jak to vlastně doopravdy je? Jak takové přátelství funguje?

Mě tato myšlenka tíží mysl poměrně často. Abych řekla pravdu, není mi teď zrovna hej, trápí mě spousta věcí a co je na tom ze všeho nejhorší, připadám si na to všechno sama na celičkém světě, jako ten poslední trosečník uprostřed Pacifiku. A důvod? Těžko povědět, protože sama to nedokážu přesně určit. Víš jak to je, když jsi prostě smutný, jsi smutný a nevysvětlíš to. Teď nemyslím ten smutek,že v jídelně nemáš oběd...

Jak si tak poslední dobou trosečničím v tom velkém moři, uvědomuju si jak jsou pro mě důležití lidi okolo mě. Ti lidi, kterým můžu říct všechno a vím že to neodsoudí, ti kteří vám jen tak náhodou pošlou nějakou věc, písničku, obrázek, která se tak hodí do situace a víte, že zkrátka nejste sami. A o tom to všechno je! Proto se takovým lidem říká PŘÍTEL, to proto, že někoho takového máte vždy při tělě, byť ne v dnešní době fyzicky. A bez takových to zkrátka nejde, bez takových se pak to životní štěstí hledá těžko.

Dle mého názoru je štěstí tak velmi subjektivní věc, že charakterizovat ho je jako popsat to, jak chutnají olivy. No prostě jako olivově! Já takové štěstí vidím jako sobotní podzimní ráno. To ráno, kdy se vzbudíte a do pokoje nesměle vklouzávají paprsky podzimního slunce. Tiše se krade do místnosti a vám se tak moc nechce z postele, že si dovolíte v ní ještě chvilku zůstat. A potom, až si řeknete že stačilo, lehounkými kroky vylezete, uděláte si kávu a nebo třeba kakao a misku horké kaše a vlezete do peřin a můžete si číst, nebo jen tak přemýšlet pro ryby nemají uši. A nebo třeba ta chvilička když jdete v poli uprostřed zimy a křupe vám pod nohama sněhový poprašek a vy máte zmrzlý nos a víte, že jak přijdete domů bude hořet krb a v konvici bude teplý čaj. K čemu jsou nám ale všechny tyhle krásné pomíjivé chvilky štěstí, kdy si uvědomíte, že máte vlastně radost z toho že tu jste, když není komu byste řekli tu větu, větu kterou říkáme tak málo a přesto je to jedna z klíčových pro to, abychom se mohli stále posouvat dál. Jsem šťastný, že jsem.

To je ona! Ale přece jenom, nemá daleko větší váhu, když ji řeknete někomu s kým jste rádi, než když si ji říkáte sami v duchu? Co je přece špatného na tom křičet do světa, že jste šťastní až na půdu, že se vám chce vylézt na žebřík ať z toho světa vidíte víc, že se vám chce zpívat písničky s vlastními texty a nebo třeba donekonečna opakovat jedno slovo než přestane dávat smysl. Dost možná, že si pak přijdete jako úplní blázni, ale od toho jsou tu přátelé, protože jim všechny tyhle šílenosti můžete svěřit! A co je na tom nejlepší? Často se dozvíte, že vlastně vůbec nejste sami, kdo takové bláznoviny dělá. A to už je přece jen člověku na světě líp, když ví, že v tom není sám.

deep toughts aneb jak si nesmyslným článkem vytřídit myšlenky

21. června 2015 v 22:42
Znáte takové to, když si stáhnete film, chcete si jej pustit, ale z neznámých důvodů se vám ten film prostě nespustí a tak klikáte na všechno a třískáte klávesnicí a nadáváte jako dlaždiči a pak si řeknete to prosté "seru na to" a jdete radši dělat něco jiného nebo jen prostě kysnete u scrollování zdi na Facebooku? Joo, tak přesně tohle počiťuju já. Bohužel ani ne tak s filmem jako sama se sebou.

My ženy zaostalé ve věcech technikých máme ve zvyku většinou zopakovat proces normálního spouštění filmu klidně i šestkrát, než nám dojde, že to prostě nepůjde. Pak máme v záloze ještě restart počítače a některé šikovnější snad i pokus spuštění přes jiný program. Ale jak se do dělá v životě, když nemůžete spustit ten film, tu svoji "vlnu" na kterou se chcete dostat? Jak se v životě prostě jednoduše dostat na tu naši vlnu?

Teď když zrovna píšu mi to příjde absolutně prosté - prostě si něco vymysli, namotivuj se a běž si pro to! Bože, to zní tak lehce! Jak všichni ale víme, je tomu ve skutečnosti úplně jinak.

Namotivovat sebe sama se může zdát teoreticky jako jednoduchý počin. Prostě si řeknu, že to dokážu a dokážu to. Tato motivace je vlastně docela jednoduchá. Jedinou nevýhodou je, že velké většině lidí tato motivace vydrží tak týden. Ať už je to hubnutí, sport, učení, cokoliv je důležité si ujasnit, že tohle všechno dělám pro sebe a ne pro ostatní lidi, aby viděli, co jsem dokázala. Ti ostatní lidé s tím často souvisí, protože spoustu lidí (a mě taky!) motivuje, když můžou někomu sdělit své pokroky. Konec konců ať každému pomáhá cokoliv, je důležité si stále připomínat proč to dělám.

Za předpokladu, že mám dobrou motivaci můžu pokračovat. Ale co když nevím kam? Co když nevím kam vlastně chci směřovat. Teď už mluvím hlavně o životě. Ano, zase mě přepadá deprese z životní nejistoty a z toho, že si nedokážu říct to slavné "We can do it" a opravdu jít a "do it". Nerozumím tomu, kam se poděly všechny moje motivace a proč se mi ten systém tak sesouvá.

Nejspíš bych měla přestat psát. Nejspíš tenhle článek případného čitatele neoslní ani nenamotivuje, ale mně to nejspíš trochu pomohlo si ujasnit myšlenky! A nejspíš mi taky došlo, že jediné, čemu se pokusím oproti počítači vyhnout, bude ten restart! :)

Kam dál